Dne 28. října se v Gruzii uskutečnily parlamentní volby, které většinovou populaci neuspokojily. Zvítězila tehdy strana Gruzínský sen. Jedná se o konzervativní a populistickou stranu, založenou Bidzina Ivanišvili 19. dubna 2012 Strana je jím také plně ovládána. ¨
Bidzina Ivanišvili byl mezi roky 2012 až 2013 Gruzínským premiérem. Studoval na technicko-ekonomické Státní univerzitě v Tbilisi a pokračoval ve studiu na Moskevské státní dopravní univerzitě. Jeho popularita byla především vytvořena na filantropické činnosti. Investoval totiž do spolků zaměřujících se na kulturu, přesněji opravy divadel v Tbilisi či do financování nezaměstnaných herců. Dále také financoval nezaměstnané učitele či univerzitní profesory. Peníze však pocházeli z především z Ruských obchodů. V těch se začal pohybovat společně s Vitalijem Borisovičem Malkinem, se kterým vybudoval i své budoucí jmění.
Společně založili Rossiyskij Kredit. Až do ruské finanční krize v roce 1998 se jednalo o třetí největší banku v zemi. Svého oficiálního podnikání a stejně tak partnerství s Bidzinou Ivanišvilou se vzdal v roce 2004, kdy se stal členem Rady federace. Jedná se so takzvaně o neoficiální senát, neboli horní komoru Federálního shromáždění Ruska. Zde zastupoval východosibiřskou republiku Burjatsko mezi roky 2004 po ukončení podnikacích aktivit, až do roku 2013. Dolní komoru poté tvoří Státní duma.
S Vitalijem Borisovičem Malkinem je spojeno i pár kontroverzí. V květnu 2009 mu Kanada odepřela přístup do své země, jelikož se měl podílet na nelegálních aktivitách. Mimo jiné mezi ně patřilo praní špinavých peněz nebo obchod se zbraněmi. Dostal se také do hledáčku protikorupčního aktivisty a blogera Alexeje Navalnyjho, kdy nepřiznal 111 bytů v Kanadě. Taktéž byl vlastníkem izraelského pasu, což ho nakonec stálo místo v Radě federace, kvůli problému s dvojím občanstvím.
A tohle je jen jeden z přátel Bidzina Ivanišvili. Je z něj patrné, že k Rusku má vřelí vztah a ten vnáší také do politiky. Proti opětovným okupacím Rudé armády se staví fádně až pozitivně a i když se jedná o lídra demokratická země, nevidí na těchto časech nic špatného. I v moderní době však s Ruskem Gruzie nemá nejlepší zkušenosti. Po pokojné Revoluci růží v roce 2003 zde byly prosazovány západní narativy a také byla zavedena řada hospodářských a demokratických reforem na integraci do Evropské unie a Severoatlantické aliance. To vedlo ke zhoršeným vztahům s Ruskem a vyvrcholilo rusko-gruzínskou válkou v roce 2008 a pokračující okupací části Gruzie dodnes. Přesněji se jedná o oblasti Jižní Osetie a Abcházie, což nám může připomínat dnešní Luhanskou a Doněckou lidovou republiku.
I po všech těchto akcích zůstává Vitalij Borisovič Malkin nakloněn Rusku. Po vyhraných volbách v roce 2024 tak padlo rozhodnutí vlády přerušit přístupová jednání s Evropskou unií, a to až do roku 2028. Taktéž přislíbili zatknout všechny protistátní opoziční činitele. To vyvolalo řadu protestů. K těm vybízeli jak bývalí prezident Michail Saakašvili nebo třeba prezidentka Salome Zurabišviliová, která volby označila za ,,ruskou speciální operaci". Do ulic tak tehdy vyšlo desetitisíce lidí. Na videích mohlo být vidět mladé Gruzínce s vlajkami jak národními, tak těmi Evropské unie a objevovali se hesla jako ,,Patříme na západ" nebo ,,Řekni Rusku ne". Vzkazem do světa také bylo, ať si lidé nenechají vzít svobodu cizími zeměmi.
Pozadí protestů
Protesty občanů země na sebe nenechali dlouho čekat. Ihned po vyhlášení výsledků 28. října 2024 už burcovala opozice proti výsledku voleb. Také se k nim přidala prezidentka Salome Zurabišviliová. Ta uvedla, že hodlá pokračovat ve svém mandátu i po skončení svého období, jelikož podle ní nebyl parlament, který měl určit jejího nástupce, nebyl legitimní. K jejímu postoji se vyjádřil také Michaila Kavelašviliho, kandidát na post prezidenta nominovaný vládnoucí stranou Gruzinský sen. Taktéž se jednalo o člena spřátelené strany Lidová moc. Jeho vyjádření znělo následovně: „Samozřejmě, že 29. prosince bude muset odejít.“
Svědectví z protestů často připomínají Orwelovské romány. Jedním z nich je svědectví opozičního politika Levana Chabeišviliho, který se účastnil protestů od samého začátku. „Byl jsem na demonstraci před budovou parlamentu, když policie nedaleko mě bila a snažila se unést pryč mladého muže. Chtěl jsem mu pomoci, ale namísto toho policie svalila na zem i mě a po dobu asi 10 minut mě bila,“. Tímto nastiňuje hrůznou brutalitu policistů a zároveň praktiky naučené od Rusky orientovaných členů vlády. Mladí lidé se často ztráceli z protestů a mohli být nezvěstní i několik dní, než byl jejich případ navždy smeten ze stolu. Ti kteří se vrátili, často popisovali sáhodlouhé výslechy, vyvíjení nátlaku a časté výhružky směřující na členy rodiny. Tyto aktivity se mohli dít díky zákonu o zahraničním vlivu. Ten znamená, že se všechny média a nevládní neziskové organizace, což se jedná i spolků či neoficiálních skupin, které pořádají protesty, musí registrovat jako jako „organizace nesoucí zájmy cizí moci“. Což je taková pomyslná černá listina, ze které se už nedá dostat a popřípadná právní řízení pro vás mohou být velmi složitá.
Nenávist mohla být také pozorovatelná mezi lidmi. Objevovali se kupříkladu případy, kdy skupiny neznámých útočníku napadali opoziční lídry přímo u jejich bydliště v Tbilisi. Podobné útoky se také týkali nezávislých organizací. Členům mělo být vyhrožováno, na jejich kancelářích se objevovali nenávistné letáky a někteří měli utrpět také újmu na zdravý.
Všechny tyto akce vedli ke zhoršení vztahů s Evropskou unií ale i tak je stále na cestě stát se členským státem. Část opozice i lidí v zemi usiluje o vstup do EU i NATO navzdory zastrašování či nevoli vlády.
