Jako zpěvačka brázdí Českou republiku už přes deset let. Vystupuje na svatbách, městských slavnostech i velkých festivalových pódiích. A nedávno začala nový projekt: Ewa Tribute, kdy vystupuje s písničkami známé české zpěvačky. Proč na revivaly lidé často hledí skrz prsty? Lákal by jí tribute nějakého zahraničního interpreta? Stalo se jí někdy během vystoupení něco bizarního? A co by jako lektorka poradila začínajícím hudebníkům?

Kdy jste se rozhodla, že budete vystupovat s diskografií Ewy Farne?

Jak už to tak bývá, vznikl vlastně úplně náhodou a spíš jako sranda. Pořád mi totiž někdo říkal, že mám podobný hlas jako Ewa a že jí jsem podobná, a to tedy nejen kvůli proporcím postavy. (smích)

Tak jsem si s tou myšlenkou pohrávala tak dlouho, až jsem si tedy letos na jaře řekla: „Tak možná by to šlo“.

Proč jste se rozhodla zrovna pro tribute Farne? Je něco, v čem vás inspiruje? A něco, v čem jste si třeba podobné?

Především jsem si říkala, když na různých akcích zpívám převzaté písně od kdejakého umělce, proč bych se tedy nezaměřila jen na jednoho interpreta – a Ewa byla jasná volba. 

Ještě umím dobře hlasově napodobit třeba Věru Špinarovou nebo taky Anetu Langerovou, ale tam mi chyběla zase ta vizuální stránka. (smích) Tady to tak nějak všechno ladí.

A největší znamení, že to tak asi má být, bylo, když jsem si udělala bílý pruh ve vlasech a pár týdnů na to s tím samým přišla Ewa. Tak to jsem šla do kolen. Opravdu jsem to měla dřív a v tu chvíli jsem si pomyslela: tak kdo koho napodobuje? (smích)

Ewy písničky se mi líbily vždycky. Jsem jen o rok starší než ona, a tak jsem s její muzikou vyrůstala celý život. Je to můj vzor se vším všudy.

Je cíl vystoupení zazpívat její písničky co nejpřesněji, jak znějí v originále? Nebo si pohráváte s vlastní interpretací?

Samozřejmě jsem ráda, že je to hodně podobné a jedná se tedy o opravdu věrné interpretování jejích písní a Ewy samotné, ale nejsem její klon. Vždy tam bude něco trochu jinak. A myslím, že tak to má být. 

Jak dlouho vám trvalo natrénovat její písničky? 

Některé písničky znám nazpaměť, protože je na různých akcích zpívám už roky, jiné jsem se musela opravdu pečlivě učit. Některé šly hned, některé trvaly déle. Ale nemluvím o melodii, ta mi leze do hlavy opravdu rychle.

Za to texty písní, to je pro mě vyšší dívčí. Nepamatuji si texty ani svých autorských singlů, natož nazpaměť písně někoho jiného. (smích)

Prostě jsem jeden z těch lidí, co si pamatuje milion melodií, ale slova nikoli. Takže s tím tak trochu bojuji dodnes. Dá se ovšem říct, že písničky, které jsem neuměla, jsem se začala učit, řekněme, před třemi měsíci.

Na revivaly se v Česku často hledí skrz prsty. Kolují o nich například názory, že se přiživují na úspěchu někoho jiného. Setkala jste se s tím také? Čím si myslíte, že je to způsobeno?

Asi si umím představit, když se někdo v hudbě vůbec nepohybuje a vlastně nic o ní neví, že to tak může vypadat. Navíc ruku na srdce, jsme prostě národ závistivců, aneb když já něco neumím, tak to ideálně nesmí umět nikdo další. A ano, setkala jsem se s tím také.

Možná k tomu vede i fakt, že Češi jsou jednička v zakládání revivalů a tribute projektů a je jich tady prostě moc. Když dám příklad, tak jen skupina Kabát má v Česku přibližně 100 svých napodobitelů. 

A v neposlední řadě si myslím, že to je způsobeno kvalitou samotných vystoupení. Protože, řekněme si upřímně, že ne vždy je to povedené. A pokud většina lidí byla na nepovedeném revivalu nebo tributu, tak je obraz společnosti na takový druh vystoupení prostě v tu ránu zkreslený. Ale naopak jsou revivaly, které si nikdy fanoušci nenechají ujít, a to třeba kapel Queen nebo ABBA. Ale je důležité si říct, co je vlastně tribute a co revival.

Když si totiž přeložíte tahle dvě slova a jejich významy, tak zjistíte, že revival znamená obnovení nebo také oživení. Proto se často potkáváme s revivaly se jménem interpreta, který už nežije. Ale není to nepokora a přiživování se, jde o to stále udržovat tu hudbu živou, i když už její protagonista mezi živými není. 

Zatímco tribute znamená pocta nebo poklona. Je to tedy vzdání poklony interpretovi, který ještě žije.

Třeba sama Ewa, když zjistila, že má svůj první tribute, tak řekla, že teď je teprve slavná. Myslím tedy, že většina samotných napodobovaných umělců to vnímá pozitivně. 

Lákal by vás do budoucna třeba i revival nějakého zahraničního interpreta?

To je jasné, hodně by mě lákala třeba kapela Evanescence. Protože mám hodně ráda rockovou a metalovou hudbu a Evanescence Tribute tady v Česku zatím není, pokud vím.

Odehrála jste více než 600 vystoupení. Co nejbizarnějšího se vám na nějakém z těch vystoupení stalo?

Těch bizarních věcí se stalo opravdu strašně velké množství a bez nadsázky nejsou vůbec publikovatelné. (smích) A já vždycky říkám, co se stane na akci, zůstane na akci, jsem přece profesionál. (smích) Ale je pravda, že občas je to tedy těžké se i nesmát nahlas do mikrofonu. 

Měla bych těch historek spoustu, ale fakt to nejde. (smích)

Zároveň tvoříte také autorské písně. Jaké ambice máte s vlastní tvorbou?

Se svou autorskou hudbou mám zatím skromné ambice, protože moje hudba není z velké většiny mainstreamová, tudíž si myslím, že je vhodná jen pro malou skupinu lidí. A jelikož píšu opravdu podle toho, co se mi v životě zrovna děje, tak je, jak říká s oblibou moje babička, „každej pes jiná ves“. (smích)

Samozřejmě by se mi líbilo mít producenta a textaře, který by pro mě psal ty rádiovky a já tam jen mohla vnášet a doplňovat své nápady a pocity. Možná pak bych měla větší ambice. Ale co není může být. 

Jak udržujete v kondici svůj hlas? 

To nejlepší na hlas, třeba po vystoupení, je hlasový klid. Prostě nezpívat a mluvit opravdu v klidné hladině, což se mi s šestiletým rarachem doma moc nedaří. (smích)

Pak je tu samozřejmě taková ta KPZ (krabička poslední záchrany, pozn. red.), a to vincentka v pastilkách a Gelorevoice. Díky tomu, že zpívám kolikrát i osm hodin defacto v kuse, jen tu a tam po dvou hodinách je nějaká ta desetiminutová pauza, tak ty hlasivky mám natolik vycvičené, že se ani nepotřebuji rozezpívávat. Moje rozezpívání na akci tedy vypadá tak, že zazpívám jednu písničku, se kterou si nazvučím rovnou aparaturu a mám hotovo. 

Naopak při takhle dlouhé produkci, kdy je ještě dalších třeba pět hodin k tomu mluveného slova, si musím hlasivky šetřit. A nevím jestli můžu tohle veřejně přiznat, ale fakt je pro mě na hlasivky super jedno pivo před vystoupením. (smích)

Myslím, že jedno pivo je před vystoupením úplně v pohodě. Každopádně vy jste také lektorka zpěvu, co byste poradila začínajícím zpěvákům a zpěvačkám z toho učitelského pohledu?

Začínajícím zpěvákům a zpěvačkám bych poradila hlavně to, aby měli trpělivost sami se sebou. Zpěv není jen o technice, ale i o autenticitě a emocích. Důležité je poznat svůj hlas, pracovat s dechem, nebát se chyb a zároveň si uchovat radost z hudby. Technika se dá vždycky zdokonalit, ale to, co je slyšet nejvíc, je opravdovost.

Tak moc děkujeme za rozhovor a ať se vám daří.