Blíží se volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a to znamená, že v poslední době můžeme být svědky snah vedení menších politických subjektů vyjednat pro ten svůj za každou cenu partnera, se kterým se pokusí zaútočit na oněch vymodlených 5 %, které jsou pro vstup do sněmovny potřeba. Některá z těchto spojení však mohou být natolik kontroverzní, že se jim podaří vyvolat pozdvižení jak v široké společnosti, tak dokonce ve vlastních řadách. A právě takové reakce vyvolala nedávno oznámená spolupráce politické strany SOCDEM a hnutí Stačilo!.

Abychom mohli pochopit vlnu nevole, která se vznesla po rozhodnutí předsedkyně Sociální demokracie (SOCDEM) Jany Maláčové spojit se do následujících voleb se Stačilo! a tedy i s Komunistickou stranou Čech a Moravy (KSČM), musíme nahlédnout do jejich společné minulosti.

Slavné začátky, neslavné zlomové okamžiky

Sociální demokracie jako nejstarší politická strana u nás vznikla již v roce 1878. Po vzniku samostatné Československé republiky se jí podařilo v prvních volbách do tehdejšího Národního shromáždění roku 1920 získat 25,7 % hlasů a tím se stát nejsilnější vládní stranou. Tuto vládu v čele s Vlastimilem Tusarem však narušil rozkol uvnitř strany způsobený vznikem radikálně levicového, bolševickou revolucí inspirovaného, křídla SOCDEM (tehdy ČSDSD) vedeného Bohumírem Šmeralem, které si na svou stranu získalo většinu členské základny. Krize měla za následek i pád této vlády a její následné nahrazení vládou úřednickou. Spory vyvrcholily v prosinci roku 1920 tzv. „bojem o Lidový dům“.

Lidový dům v Praze je ve vlastnictví SOCDEM již od roku 1907. V průběhu září 1920 se tento objekt podařilo dostat pod kontrolu právě levici strany, což zapříčinilo soudní spor iniciovaný pravicí, která usilovala o jeho získání zpět. Pokud zde píši, že strana je vlastníkem Lidového domu od roku 1907, nemám tak úplně pravdu. Jelikož tehdejší právo neumožňovalo politickým stranám legálně vlastnit majetek, běžně měli ve formálním vlastnictví tento majetek vedoucí představitelé strany. Jinak tomu nebylo ani tady, a tak soud přiřkl právo na Lidový dům vedení strany, tedy pravici, a levici povinnost jej vyklidit. To však zástupci levice odmítli, a tak dochází 9. prosince 1920 k policejnímu zásahu a následnému navrácení budovy do rukou vedení strany. 

Reakce levice přišla v podobě vyhlášení generální stávky. Ačkoliv v některých městech nabyla skutečně bouřlivých rozměrů, neměla jednotné vedení a zejména v klíčové Praze skončila fiaskem. Nasazením ozbrojených sil a vyhlášením stanného práva se stávku, která si mimo jiné vyžádala oběti na životech, do několika dnů od jejího začátku podařilo potlačit a její aktéry následně potrestat. Tyto události zapříčinily takový rozkol strany, že nejspíš nikoho nepřekvapí krok Bohumíra Šmerala založit na jaře 1921 Komunistickou stranu československou.

Hned dvakrát v odboji

V následujících letech se Sociální demokracii opět začalo dařit  – jakožto jedna z největších stran se podílela na většině prvorepublikových vlád. „Zlatá léta“ byla ale záhy přerušena Hitlerovou rozpínavostí, a tak se SOCDEM (tehdy ČSDSD), stejně jako KSČ, ocitla v protinacistickém odboji. Kdo by však čekal, že jakmile je jedno zlo poraženo, objeví se další.

Po válce obnovená SOCDEM (tehdy obnovena jako ČSSD) vstoupila na českou politickou scénu jako součást Národní fronty a s sebou si přinesla další vnitrostranickou krizi. Rozkol mezi stoupenci spolupráce s komunisty a příznivci vize strany na KSČ nezávislé vyústil únorovým komunistickým převratem roku 1948 v definitivní vítězství tábora kolem Zdeňka Fierlingera, zastánce úzkého sepjetí s KSČ, který se následně stal předsedou strany. V červnu 1948 pak došlo ke sloučení SOCDEM (tehdy ČSSD) s komunistickou stranou, přičemž ovšem 200 tisíc z celkových 370 tisíc tehdejších členů vstup do KŠC odmítlo.

Sociálnědemokratická myšlenka se tak opět ocitla na více než 40 let mimo zákon, a tak bylo opět potřeba ji realizovat exilově, nebo vnitrostátně, zato ilegálně, což si vyžádalo i několik svých obětí v politických procesech.

Bohumínské usnesení – nový začátek?

Pokud jste dočetli až sem, musí vám být nanejvýš jasné, že si z toho všeho SOCDEM (tehdy ČSSD) musela odnést pořádné trauma. Pořádné trauma z komunistů. Lékem měl být závazek strany už nikdy nespolupracovat s KSČM ani s žádným jiným extremistickým uskupením jemu podobným – bohumínské usnesení, které bylo přijato na XXVII. sjezdu strany v dubnu 1995.

Ačkoliv se o bohumínském usnesení už v minulosti ze stran některých členů mluvilo jako o „zastaralém“ nebo „překonaném“, faktem zůstává, že nikdy oficiálně zrušeno nebylo. Současné vedení strany má však na situaci zřejmě pohled jiný: „Toto 30 let staré usnesení sjezdu, a my to nebereme na lehkou váhu, to asi víte, tak podle mého názoru zneplatnil můj předchůdce Michal Šmarda, když doporučil našim voličům a zejména našim členům, aby volili bývalého aktivního komunistu, který byl trénován, aby bojoval proti kapitalismu na západě – Petra Pavla.“ uvedla Jana Maláčová v pořadu Interview ČT24.

Co bude dál?

Závěrem je důležité zmínit, že se ani nejedná o koalici v tradičním slova smyslu. Hnutí Stačilo! (které je samotné složené z více stran, ovšem jako koalice nekandiduje) pouze zpřístupnilo některá místa na svých kandidátních listinách členům SOCDEM. Důvod je prostý – v případě kandidatury koalice je potřeba získat vyšší procento hlasů pro vstup do sněmovny. Ze základních 5 % pro jednu stranu, se tak stává 8 % pro koalici dvou stran a 11 % pro koalici 3 a více.

Členská základna Sociální demokracie zažívá po oznámení spolupráce se Stačilo! mnoho otřesů. Pro členy, ale i širokou veřejnost, může konečné rozhodnutí předsednictva SOCDEM působit o to rozporuplněji, když Jana Maláčová ještě před pár měsíci po přerušených jednáních se Stačilo! hovořila o hnutí jako o antisystémovém, s marginálním zájmem o levicová témata. 

Zdali strana oželí členy, kteří ji po tomto vývoji opustili, nebo jestli bude pro konsolidaci strany stačit pár možných získaných křesel v letošních volbách, to nejspíš brzy uvidíme. 

Zdroje: ČT24, ČTK, socdem.cz, wikimedia.org