Dny, které jsme vnímali jako návrat žáků do škol se v Nepálu nesly v duchu nepokojů, strachu a krveprolití. Na druhé straně však ale také naděje, odvahy a vize.

Vše začalo když 4. září tehdejší nepálská vláda zavedla nový zákon, který nařizoval novou daň pro sociální sítě a některá média, dohromady jich mělo být až 26. Mezi sociálními sítěmi měli být i velká jména jako Facebook, YouTube, Reddit nebo Signal. Vláda později uvedla, že se k této nové dani služby nezaregistrovali a budou tedy v zemi blokovány. Cílem tohoto zákonu mělo být vymáhání nové daně po zahraničních poskytovatelích elektronických služeb za účelem zisku. To si však lidé nemysleli. Ve většinové společnosti převládal názor, že za blokacemi sociálních sítí měl být trend, který poukazoval na výsady rodin vládních příslušníků a jejich bohatství. Zároveň se také Nepálská populace skládá z dosti mladých lidí, mediánový věk totiž činí 25 let. Ti jsou převážně zaměstnání pod firmami ze zahraničí a pracují tak v online prostředí, jelikož poměrně hornatý a venkovský Nepál moc pracovních příležitostí nenabízí. Zrušením sociálních sítí by tedy také dost lidí mohlo přijít o práci a přidat se tak až ke 42% nezaměstnaných lidí, z toho 20% mládeže, v zemi. Což by mohlo mít celkem katastrofální následky, vezmeme-li v potaz, že i s možností zaměstnání pod taktovkou poskytovatelů internetových služeb pocházelo 33% HDP země z remitencí (pozn. finanční prostředky zasílány migranty zpět do země).

Počátek konce

K 8. září už Nepálci vycházeli do ulic. Desítky tisíc lidí se shromáždili v Káthmándu v okolí vládních budov a náměstích. Organizovány byly nevládní organizací Hami Nepal a mělo se jednat o pokojný pochod.  Eskalace nastala ve chvíli, když se protestující pokusili proniknout do budovy Federálního parlamentu. Ozbrojené složky tehdy použily slzný plyn, vodní děla, gumové projektily a ostré náboje. Vše se však změnilo ve chvíli, když jeden z účastníků hodil kamenem na kameru CCTV (pozn. kamerový systém). Na tento násilný akt odpověděly ozbrojené složky střelbou. Střelba a následné střety si v ten den vyžádaly 51 mrtvých a 347 raněných. 

Akce a reakce

Tato akce vyvolala dvě velké reakce. Vláda nařídila zákaz vycházení ve večerních hodinách po události. Týkal se několika větších měst, jako třeba Birgunje, Itahari a také hlavního města Káthmádu. Také byl odvolán zákaz blokování sociálních médií a ministr vnitra, Ramesh Lehkhak, podal demisi.

Na druhé straně lidé začali formovat aktivní protivládní skupiny a v reakci na události u budovy parlamentu začali volat po abdikaci vlády.

Chaos a násilí

9. září přešli demonstranti z poklidných protestů do agresivního spektra a začali tvrdě prosazovat své myšlenky a požadavky. 

V reakci na dění z předchozího dne už brzkých ranních hodinách vycházeli velké počty Nepálců do ulic po celé zemi. Začali se také ozbrojovat. Typická byla pyrotechnika či předměty z každodenního dne. Na sociálních sítích tak mohlo být vidět protestující ozbrojené dlažebními kostkami, tyčemi, či dalšími různými předměty. Docházelo tak i k potyčkám mezi armádou v ulicích dohlížejících na zákaz vycházení a ozbrojenci ze strany demonstrantů.

Násilné akty na sebe nenechali dlouho čekat. Už v dopoledních a poledních hodinách hořeli vládní budovy či rezidence politiků. Vypálena byla například budova nejvyššího soudu, část Sigha Durbaru, paláce, ve kterém sídlí vláda a parlament anebo sídlo komunistické strany UML. Taktéž byla spousta budov UML byla buď cíleně ničena nebo rabována. Stranické vlajky a symboly byly ve velké míře strhávány, páleny či jinak ničeny.

To vše mělo za následek, že 21 poslanců z Národní strany nezávislosti rezignovalo, všichni poslanci Národní demokratické strany také a několik politiků také vystoupilo z UML (poz. Communist Party of Nepal (Unified Marxist–Leninist)). Taktéž se politici ve velkém snažili utéct před demonstranti. Mohli jste tak narazit na videa, jak armáda zachraňuje politika i s rodinou na laně spuštěném z vrtulníku nebo ražení si cesty armádních složek přes dav demonstrantů vedoucí politiky. Cesty většiny zachráněných vedli na Nepálské Mezinárodní letiště Tribhuvan (KTM) v Káthmándú. Tam se za nimi vydali také demonstranti, aby zabránili politikům v útěku. To mělo za následek naprostý kolaps letiště. Nepálská armáda jej zabrala pod záminkou ochrany vládních osob. To pro stovky cestujících znamenalo, že byli uvězněni v prostorách letiště. Aerolinky také nařídily odklonění všech svých letů z oblasti a přesměrovali letadla do Pókhary a u kterých byla možnost, byly zrušeny.

Někteří ze stran vlády a politiků však takové štěstí neměli, objevili se tak zprávy či videa, ze kterých mrazí. Prvním vážným činem bylo, když bývalý premiér Šér Bahádur Deuba a jeho manželka, ministryně zahraničí Arzu Rana Deuba, byli zraněni, při podpálení jejich domu, s nimi uvnitř. Demonstranti je následně předali policii. Dalším aktem nenávisti, který zašel daleko, bylo, když byl v Lalitpuru zapálen dům dcery premiéra Pračandy, Gangy Dahalové, v němž byla následujícího dne nalezena mrtvá osoba. Jedním z aktů proti důstojností pod pohrůžkou násilí taky byl čin, kdy byl Ministr financí Bishnu Prasad Paudel svlečen a davem nahnán do řeky. Objevilo se taky lynčování či vykonávání občanské spravedlnosti.

 V ten samý den demonstranti také zaútočili na věznici Kaski, ze které tak uteklo 773 vězňů. V okrese Banke bylo také zastřeleno dozorci pět vězňů při pokusu o útěk. Jednalo se o nápravné zařízení pro mládež. 

V tento den také policie a ozbrojené síly zahájili operace, při kterých prováděli domovní prohlídky a pátrat po demonstrantech v nemocnicích, kde byli hospitalizováni často umírající či těžce zranění lidé, nejednalo si vždy totiž o demonstranty a razie často omezovali či přímo znemožňovali práci lékařům. 

Ve 22:00 místního času nepálská armáda převzala prozatímně moc nad zemí bez souhlasu či přítomnosti premiéra. Důvodem měla být stabilizace země a nastolení pořádku. Po celé zemi bylo tak rozmístěno nespočet vojáků a armáda vyzívala občany ke spolupráci. Později večer vyzval náčelník generálního štábu Ashok Raj Sigdel protestující a jejich zástupce k vyjednávání.

Uklidnění s nožem u krku

10. září vyzívala armáda opět k jednání a zachování klidu a spolupráce. I když to vypadalo, že se začíná svítá na klidnější dny. Lidé uklízeli ulice, objevovali se s vlajkami na zádech a na sociálních sítích se hlásili hrdě k nové vládě, vše tak veselé nebylo. Policie v brzkých ranních hodinách zadržela 31 střelných zbraní. Objevovali se videa, kdy demonstranti vynášejí střelné zbraně z domů nebo dokonce rabují armádní vybavení. Bavíme se tedy o neprůstřelných vestách, průrazné munici, opakovacích puškách či dokonce granátometech.

Světlím bodem však stále zůstávali snahy částí demonstrantů o stabilizaci. vedli se online diskuse na platformě Discord, byli jmenováni kandidáti pro vedení prozatimní vlády a kolem desáté hodiny večerní místního času byla zvolena nejvyšší soudkyně Sušila Karkiova. Výběru se zúčastnilo podle New York times až 100 000 lidí, z toho na serveru mělo být registrováno až 145 000. Volbou nové vůdkyně tak mohlo započnout jednání s armádou. 

Uklidnění tak přišlo v ten nejvíce vhodný čas, kdy lidé do rukou začaly brát zbraně.

Stanovení nové vlády

11. září se uskutečnila první schůze, které se zúčastnil i sám prezident Poudel. Dále také generál Sighel a zástupci generace Z v čele se Sušilou Karkiovou. Tu se také snažili prosadit a hned dalším dnem byla jmenována prezidentem Poudelem prozatimní premiérkou. Krátce na to byl prezidentem rozpuštěň parlament a stanovil datum voleb na 5. Března. 

Tímto se začala situace v zemi uklidňovat a k eskalacím dochází ojediněle. Obvykle se jedná o rabování či napadení. V zemi také vznikla nová komunistická "strana". Svaz dělníků a nezávislých komunistů. Od této strany se dá očekávat, že se v březnových volbách objeví na volebních listech. Otázkou však zůstává, zde se lidé Nepálů poučí a nevloží osud své země opět do rukou komunistů, jako tomu bylo v 2008, s dnes již bývalou vládou, Komunistickou stranou Nepálu (sjednocená marxisticko-leninská) UML. 

K dnešnímu dni je 72 mrtvých, počet raněných se vyšplhal k deseti tisícům, vězňů uteklo přes 12 500, z toho pouze necelých 400 bylo dopadeno, spousta armádního vybavení dosud nebyla navrácena.