Takzvaná neozářená ocel patří k jedné z nejhůře dostupných slitin. Byla tvořena v předválečné éře, tedy před jadernými testy, které měly vliv na zvýšenou přítomnost radionuklidů a dalších radioaktivních prvků v atmosféře. I když pro člověka nepředstavovaly výraznější riziko, pro ocel, která na ně byla náchylnější, si nesly v pozdější výrobě dlouholeté následky. Jedná se o tak jedinečnou, takřka nevyrobitelnou ocel, která se musí těžit.

Co je neozářená ocel

Low-background steel, v češtině známá spíše jako neozářená ocel či ocel s čistým pozadím, je jedinečným unikátem ve strojírenství. Jedná se o slitinu vyrobenou před rokem 1940 a érou jaderných testů. Ty měly vliv na zvýšení radionuklidů v atmosféře, které byly pro budoucí technologii zpracování oceli zvratným bodem.  

Při její výrobě se používá atmosférický vzduch. Problém představuje kyslík v něm obsažený, který obsahuje zvýšené množství radioaktivních nuklidů. Ty se během procesu mísí s ocelí a ovlivňují chemické složení výsledné slitiny.  Používání atmosférického vzduchu je však pro výrobu nezbytné, aby se odstranily nečistoty. Jedná se tak o podstatnou část výrobního procesu oceli, ovšem fakt, že se radioaktivní části obsažené ve vzduchu nedají spolehlivě eliminovat, komplikuje samotnou technologii.

Nynějším výrobním procesem tak dochází k narušení radioaktivního pozadí oceli. Důvodem je přítomnost kupříkladu prvků Co-60 (kobalt) či Cs-137 (cesium). Jedná se o většinově umělé radioaktivní kovy, které vznikají štěpením. V přírodě se jedná o velice nestabilní izotopy, a tak před jadernou érou nedocházelo k výrazné kontaminaci oceli. Zrod jaderného věku však přináší nárůst těchto radioaktivních prvků v atmosféře, a tím přepisuje dosavadní pravidla technologie zpracování oceli. Ta totiž začíná vykazovat změny ve svém běžném chování oproti předchozím létům. 

Kde radioaktivní ocel selhává 

Kvůli zvýšené přítomnosti radioaktivních prvků dochází ke zkreslení měření přítomných látek ve slitině, které v krajních případech mohou dokonce nepatrně pozměnit mechanické vlastnosti. Pro použití klasických konstrukčních či obdobných ocelí se dalo poměrně adaptovat, ale pro určitá odvětví nikoli.

I když po ukončení jaderných testů poměr radionuklidů v atmosféře značně klesl, bylo, a doposud stále je, velice obtížné použít ocel s usazeninami pro určité zaměření. Ocel s usazeninami není kupříkladu možné využít na přístroje měřící samotné radioaktivní záření, jelikož kvůli přítomnosti radionuklidů vykazují zkreslení měření. 

Problém tak může nastat také u vědeckých pokusů či ve vesmírných programech. U vědeckého bádání se ocel využívá hlavně ve výzkumech částicové fyziky, zaměřených kupříkladu na temnou hmotu. U vesmírných programů se pak jedná o problematiku okolního vesmíru, který je sám vysoce radioaktivní, a snímací zařízení na přítomnost zvýšené radiace tak mohou být oklamána právě radioaktivně znečištěnou ocelí. Může tak docházet ke zkreslení měření radiace v trupu sond, stanic či plavidel. 

Neozářená ocel se však hojně vyskytuje i v nám bližších profesích, jako je třeba medicína. Zde z ní jsou vytvářeny nejcitlivější nástroje či implantáty. Jedná se tak o velice specifickou, a díky tomu také drahou, komoditu.

Od výroby k těžbě

I když bývá pro ocel typický proces těžby železné rudy a následná výroba oceli, u té neozářené je tomu naopak. Jelikož je její výroba běžnými způsoby takřka nemožná, prvním krokem k jejímu dosažení je těžba samotné oceli. Ta pochází z čehokoliv uchráněného před radioaktivním zářením a vyrobeného před změnami v atmosféře. 

Nejčastěji se zraky těžařů zaměřují na vraky lodí potopených na dně moří a oceánů z před jaderných dob. Cílem tak často bývají bojové křižníky z období první a druhé světové války, které nevykazují zvýšenou přítomnost radioaktivních izotopů, a rovněž ocel z této doby dosahuje určité kvality díky pokročilejším výrobním procesům.

Nejznámějším místem těžby této oceli je poté Scapa Flow. Jedná se o vodní plochu obklopenou ostrovy poblíž Skotska. V roce 1919 zde byla potopena německá hladinová flotila, čítající až 52 lodí. I když byla většina lodí v průběhu druhé světové války rozebrána, nadále se ke zbylým vrakům na dno přidávala další a další potopená plavidla. Celkový počet měl čítat až přes sto lodí a místo se tak stalo jedním z největších koncentrovaných nalezišť neznečištěné oceli.

Vykradači vraků

Metoda těžby je pak následovná – nejčastěji je k trupu lodi připevněna nálož, která je odpálena a následné kovové kusy jsou vyzdvihnuty nad hladinu. Jsou samozřejmě také šetrnější metody, jak ocel získat, tato je však pro pašeráky nejefektivnější. S tím má však etický problém řada vlád po celém světě. Potopené lodě jsou totiž vnímány jako hřbitovy zesnulých námořníků. Jedná se tak o vykrádání hrobů a narušování posvátného území. 

Těžba a sběr z vraků lodí jsou tak většinově odsuzovány moderní společností, najdou se však tací, kterým to nevadí. Důvodem je hlavně cena, která se může vyšplhat až na 100 dolarů za kilogram. Samozřejmě se jedná o cenu, kterou kupující dostane na oficiálním tržišti, a i u té záleží na kvalitě, ušlechtilosti oceli či jejím stavu.

Etická těžba

Existuje však také legální a etická cesta, jak se k čisté oceli dostat. Bojová plavidla totiž nejsou jediným zdrojem neozářené oceli, jelikož se rovněž nachází v podmořských kabelech, které jsou na dno oceánů a moří pokládány už od poloviny roku 1800. V případě jejich schválené demontáže je tak získáván kov z dob minulých etickou cestou. Rovněž se jedná o materiály lepší kvality, které v sobě mají příměsi drahých kovů, jako je kupříkladu zlato či měď.

 Při jejím pozdějším odkupu rovněž záleží na tom, v jaké kvalitě je daná ocel či slitina, stejně jako na tom, komu bude nabídnuta. Hlavním rozdílem je, zda se jedná o soukromé firmy či státní instituce. U těch pak záleží, zda se jedná o armádní, vědecké, či vesmírné účely nebo zda bude neozářená ocel uplatněna v medicíně.