Po výhružných projevech amerického prezidenta Donalda Trumpa vůči Venezuele a jejím představitelům se země otáčí k východu. Spojenectví hledá zejména u Ruské federace, ale také u Čínské lidové republiky. Staví se tak do popředí sporů mocností.

Je tomu už pár měsíců, co začaly USA vyvíjet tlak na jihoamerický stát Venezuelu. Důvodem má být vzestup autoritářského režimu a rozkvět drogově orientovaného obchodu, na který mají být napojeny také vládní špičky, včetně prezidenta. Nepřátelská rétorika mezi zeměmi však není žádnou novinkou a sahá až do minulého desetiletí. V posledních dvou letech však začalo napětí mezi oběma zeměmi vzrůstat.

Když byl 28. července 2024 zvolen dosavadní prezident Nicolás Maduro opět do úřadu, opozice a zahraniční země, včetně USA, odmítly uznat legitimnost voleb. Důvodem byla jak jejich netransparentnost, tak pronásledování a zatýkání opozičních kandidátů. Začátkem toho roku v lednu, kdy měla rovněž oficiálně započít funkce Nicoláse Madura, vypsala americká administrativa odměnu 25 milionů dolarů za pomoc při dopadení Nicoláse Madura. Země se pak opět střetly v březnu, když venezuelský prezident povolil těžbu ropy na sporném území Esequiba, které formálně patří sousední Guyaně. Ta se proti kroku ohradila a na pomoc si přivolala USA. Oblast totiž využívá americká ropná společnost ExxonMobil. Spojené státy se tehdy zavázaly k ochraně a celistvosti oblasti. Rovněž také ještě téhož měsíce obnovily sankce, které se týkaly vývozu ropy ze země pro zahraniční partnery.

Lodě a letadla

Vše se začalo opět vyostřovat začátkem srpna, kdy prezident Donald Trump otevřeně kritizoval tamního prezidenta Nicoláse Madura a zvýšil odměnu za pomoc při jeho dopadení na 50 milionů amerických dolarů. U toho však stupňování tlaku neskončilo a Trump k Venezuele poslal část svého námořnictva. Zvýšenou přítomnost bojových lodí v Karibském moři Nicolás Maduro konstatoval: „Tváří v tvář tomuto maximálnímu vojenskému tlaku jsme vyhlásili maximální připravenost k obraně Venezuely,“ načež se obrátila venezuelská administrativa na OSN se stížností, ve které označila námořní aktivity USA jako porušení Charty OSN a požadovala odvolání plavidel. Proti tomu se ohradila americká administrativa, která tvrdila, že důvodem zvýšené aktivity v oblasti je obchod s drogami. Do něj má být podle amerických úřadů zapojen také samotný Nicolás Maduro jako jeden z předních členů drogové organizace Cártel de los Soles a Washington prohlásil, že Venezuela je „fakticky drogovým státem, jehož vládce Maduro je zapojen do řízení drogových kartelů“. USA tak odmítly stáhnout své bojové lodě a nadále setrvaly v oblasti.

Reakcí Venezuely na přítomnost amerických plavidel bylo vojenské cvičení, které proběhlo koncem září a trvalo tři dny. Jednalo se především o demonstraci síly a představení ruských bojových letounů. Venezuela tak tímto krokem poukázala na své vazby na Kreml. Samotného cvičení se pak účastnilo 12 bojových plavidel, 22 letadel, desítky člunů společně s drony a až 2 500 vojáků. Rovněž Maduro burcoval venezuelský lid k možné obraně státu i přes svou neoblíbenost v zemi.

To USA však nijak neodradilo a nepřátelská rétorika prezidenta Donalda Trumpa se nemírní. Ještě v září tak přicházejí první úvahy o možných pozemních operacích na území Venezuely. Ty se hned dalšího měsíce stávají realitou a Trump vydává 15. října svolení tajné službě CIA provádět operace na území cizího státu. Důvodem měl být nejen transport drog, ale také napomáhání uprchlíkům mířícím do USA.

Spojenci

S neustále rostoucím tlakem ze strany USA se Venezuela snaží najít spojence, kde se dá. Obrátila se tak na Ruskou federaci, Čínskou lidovou republiku a Íránskou islámskou republiku s žádostí o pomoc ve zbrojení a rozšíření vojenské spolupráce. Rusko jakožto sok v hybridní válce proti „Západu“ Venezuelu podpořilo. I když oficiálně neuvádí, jaké dodávky zbraní či vojenských systémů do země putují, hrozí Spojeným státům, že při napadení Venezuely by mohlo být překvapení výzbrojí země. Rovněž se Kreml zavázal bránit územní celistvost země v případě jejího napadení. Nastává zde tak pomyslná paradoxní rovina. V případě, že by Spojené státy na Venezuelu zaútočily, byly by postaveny do pozice agresora, zatímco Rusko do pozice ochránce napadeného státu. Poslanec ruské Státní dumy Alexej Žuravljov k situaci uvádí: „Nevidím žádné překážky pro dodávky nových systémů, jako je Orešnik, spřátelené zemi. Informace o objemech a přesných názvech toho, co se z Ruska dováží, jsou utajované, takže Američany by mohla čekat nějaká překvapení.“ Právě zmínka o balistické raketě Orešnik není náhodná, jelikož se jedná o raketu středního doletu. Mohla by tak teoreticky útočit také na cíle ve Spojených státech. Postavení dalších dvou zemí není zcela jasné, ale mluví se rovněž o zakázce dronů z Íránu. O ty právě Nicolás Maduro původně íránskou vládu žádal. Nemusí se však jednat nutně o pomoc Venezuele, může se jednat pouze o dobrý obchod pro Írán.

Venezuela

Závěrem si ještě pojďme přiblížit samotnou Venezuelu. Ta leží na severním pobřeží Jižní Ameriky. Její poloha je tak rovněž strategická, hlavně na poli zahraniční politiky Ameriky a Ruska. Země je rovněž bohatá na nerostné suroviny, a to pak především na ropu. Té má největší zásoby na světě a tvoří 93 % exportu. I přesto si země dlouhodobě prochází ekonomickou krizí, ke které nepřispívají ani cla na ropu uvalená Amerikou. Rovněž je zde složitá politická situace. Nynější prezident je u moci už od roku 2013. Tehdy post prezidenta převzal po smrti svého předchůdce a po dočasném období byl řádně zvolen. Později se na postech tamních ministrů začali čím dál více objevovat přívrženci Madura a nyní se vládní koalice skládá převážně z nich. Dobré zahraniční vztahy pak Venezuela udržuje převážně s Ruskem, Čínou, Íránem a částečně s Tureckem. S Radou OSN naopak nejlepší vztahy nemá. Dluží totiž Organizaci spojených národů přes 854 milionů korun a kvůli dluhu má rovněž pozastavené hlasovací právo. Se sousedními zeměmi je to pak podobné. Častým problémem jsou pro okolní státy ze strany Venezuely silná migrace, dluhy či nárokování území.