V letošním roce jsme si připomněli již 80. výročí konce druhé světové války, nejtragičtějšího a nejstrašnějšího konfliktu v dějinách lidstva. Konec natolik rozsáhlého a pro svět velmi zásadního konfliktu se však nerovná pouze ukončení bojů, ale přináší s sebou celou řadu nutných procesů a jednání, mezi něž patřily mimo jiné i spojenecké konference tzv. Velké trojky. První z nich se konala v Teheránu na přelomu listopadu a prosince roku 1943 a její výsledky sepsány v tzv. Teheránské deklaraci USA, SSSR a Spojeného království se týkaly především společné strategie na evropských bojištích. Druhá konference se pak konala v únoru 1945 v Jaltě a jejím primárním cílem bylo vyřešit otázky týkající se politiky Spojenců vůči Německu, Francii, Polsku a obecně dalším evropským osvobozeným zemím, dále byl projednáván vznik Organizace spojených národů a rovněž vstup Sovětského svazu do války proti Japonsku. Záhy po skončení Jaltské konference se ale mezi Spojenci začaly objevovat první rozpory, které souvisely především s vývojem v zemích, které byly osvobozeny Rudou armádou. Již na počátku července tak především Winston Churchill naléhal na uspořádání další konference, která by řešila novou mocenskou situaci na evropském kontinentě, kterou utvářely jednak vojenská porážka Německa a také přítomnost Rudé armády v řadě evropských států. 

V pořadí třetí a zároveň poslední konference, která byla z hlediska poválečného uspořádání nejdůležitější, se tak konala přesně touto dobou před osmdesáti lety. Konference byla zahájena dne 17. července na půdě poraženého Německa v Postupimi a trvala až do 2. srpna 1945. Během těchto dnů se konalo několik velice důležitých jednání, během nichž zástupci zemí antihitlerovské koalice dospěli k celé řadě důležitých a klíčových závěrů, jejich výsledkem pak byl Protokol o jednáních berlínské konference. Jednání se však v mnohém lišila od jednání přechozích a Postupimská konference se jako taková stala velice důležitým milníkem v oblasti mezinárodních vztahů a také moderních dějin, který se výraznou měrou podílel na vzniku poválečného řádu a nové podoby mezinárodního společenství nejen v Evropě, ale po celém světě. Konference je dodnes řadou historiků a odborníků považována za událost, která položila základy studené válce. Blíže se tedy zaměříme na průběh samotné konference a ty nejzásadnější výsledky, které se podepsaly na formování moderního poválečného světa. Zástupci USA, Spojeného království a Sovětského svazu se sešli na zámku Cecilienhof v době, kdy již na území Evropy neprobíhala válka v poněkud odlišném složení. Delegaci Spojených států amerických vedli nový prezident Harry Truman a státní tajemník James Byrnes. Spojené království v první části konference zastupovali opět Winston Churchill a ministr zahraničí Anthony Eden, v průběhu konference ale v Británii proběhly volby, při nichž zvítězila Labour Party a britskou delegaci tak nově tvořili nový premiér Clement Attlee a jeho ministr zahraničí Ernest Bevin. Sovětská delegace tak jako jediná neprošla žádnou změnou, zemi zastupovali opět Josif Stalin a Vjačeslav Molotov, kteří tedy jako jediní usedali ke stolu se zkušenostmi z přechozích konferencí. 

Jednání, která nesla krycí název Terminal, se pak zaměřila na několik hlavních bodů, mezi něž patřily osud poraženého Německa, problematika nových hranic a odsunu německého obyvatelstva a také ukončení dosud probíhající války v Tichomoří. Atmosféra mezi Spojenci však postupně rostla, stejně jako jejich vzájemná nedůvěra. Zejména W. Churchill již před zahájením konference vyjádřil své obavy z postupu a požadavků J. Stalina, které se postupně během jednání odhalovaly. 

Samotné rozdělení Německa na jednotlivé okupační zóny již bylo předjednáno na předchozí Jaltské konferenci předmětem postupimských jednání tak byly především dohody týkající se praktické stránky tohoto rozdělení, společného spojeneckého postupu a válečných reparací. Závěry jednání pak byly sepsány v jednom z dokumentů vzešlých z konference s názvem Politické a hospodářské zásady, jimiž je nutné se řídit v počátečním kontrolním období. Německo tedy bylo rozděleno na čtyři okupační zóny – britskou, americkou, sovětskou a francouzskou, stejně bylo rozděleno i hlavní město Berlín. Okupace země měla mimo jiné zajistit aplikaci známého plánu čtyř D – tedy demilitarizace, demokratizace, denacifikace a decentralizace. V souvislosti s budoucností německého státu, z něhož se v pozdějších letech staly dva státní celky dokonale ilustrující bipolární rozdělení světa, se začaly mezi Spojenci objevovat první velké rozpory, a to zejména v otázce reparací. Stalin totiž prosazoval velmi tvrdé reparace, které hodlal využít mimo jiné i na obnovu válkou zničeného Sovětského svazu, zástupci USA a Spojeného království pak zastávali odlišný postoj. Ponaučením pro ně byl především vývoj Německa po první světové válce, delegace USA a Spojeného království proto usilovali o vytvoření hospodářsky stabilního německého státu, nakonec tak bylo rozhodnuto, že každá z mocností bude čerpat reparace ze své okupační zóny. 

Dalším velmi důležitým bodem se stalo projednávání nové hranice mezi Polskem a Sovětským svazem, i v tomto bodě Spojenci navázali na jednání z Teheránu, hranice SSSR tedy byla výrazně posunuta, Polsko však jako kompenzaci mělo získat území předválečného Německa. Otázka nové hranice těchto dvou států se však stala velmi komplikovaných problémem, který byl vyřešen až po rozpadu východního bloku. Na postupimské konferenci byla také projednávána i otázka s hranicemi velmi související, a tedy problematika poválečného odsunu Němců, která se v budoucnu stala vysoce citlivým a kontroverzním tématem, k němuž se politická scéna vrací i o mnoho let později. 

Dalším velice důležitým výsledkem konference byla Postupimská deklarace, jejímž prostřednictvím vyzvaly vlády USA, Spojeného království a Číny Japonsko k bezpodmínečné kapitulaci, odmítavá odpověď japonského premiéra na zásady deklarace pak byla bezprostředním podnětem k rozkazu bombardovat zemi jadernými zbraněmi. A právě s nimi souvisí i další důležitá událost, k níž během konference došlo, Truman totiž informoval Stalina o tom, že USA úspěšně dokončily vývoj jaderné zbraně. Za poslední důležitý výsledek konference lze považovat zřízení Rada ministrů, jejímž cílem bylo koordinace spojenecké politiky bezprostředně po skončení válečného konfliktu. Během jednání však také došlo k výrazným rozporům, západní Spojenci například jednoznačně odmítli sovětské územní nároky vůči Turecku či návrhy na převzetí italských kolonií v Severní Africe. 

Závěrem tak lze Postupimskou konferenci považovat za úspěch, nicméně právě jednání v jejím průběhu nepochybně poukázala na křehkost spojenectví mezi západními Spojenci a Sovětským svazem, která se v budoucích letech měla proměnit v otevřené nepřátelství trvající mnoho let.