Vliv Kataru v Evropě

Rostoucí finanční vliv Kataru v Evropě vyvolává znepokojení, zejména co se týče sítí mešit, kulturních center a školních zařízení. Přestože jsou tyto instituce často prezentovány jako charitativní projekty, mnozí se domnívají, že jsou součástí širší strategie rozšířit politický a kulturní vliv Kataru na Západě. Kritici poukazují na spolupráci Kataru s bratřími muslimy a údajných vazbách na extremistické sítě, které podle nich sledují dlouhodobý cíl: prosazení politického islámu a ideologickou proměnu Evropy.

Německý poslanec Evropského parlamentu Dennis Radtke dokonce naznačil, že ambice Kataru mohou sahat dál – až k vytvoření chalífátu. To by představovalo přímou výzvu vůči sekulárním a demokratickým hodnotám Evropy, ohrožující svobody vybojované během osvícenství a podkopávající závazek k pluralismu a svobodě, pokud by byl tento vliv ponechán bez kontroly.


Charita nebo politická agenda?

V jádru celé debaty stojí zakát – jeden z pěti pilířů islámu, který ukládá povinnost almužny. V Evropě se však charitativní rameno Kataru, organizace Qatar Charity, proměnilo v politizovaný nástroj. Tato organizace investovala miliony do výstavby mešit a islámských center, jež často slouží zároveň jako kulturní a vzdělávací střediska. Ačkoliv jsou tyto iniciativy prezentovány jako filantropické, mnozí se ptají: Je to opravdu charita, nebo strategický krok k prosazení politického islámu v srdci Evropy?

Například ikonická mešita financovaná Katarem v Londýně dominuje mezi historickými kostely města a symbolizuje rostoucí přítomnost Kataru po celé Evropě. Podobné projekty vznikají v Chorvatsku, Slovinsku či Švédsku. Výrazným příkladem je Islámské centrum v Rijece v Chorvatsku – rozsáhlý komplex pěti propojených kopulí a 23metrového minaretu, který kromě modlitebny zahrnuje kongresové centrum, restauraci a vzdělávací kapacity, vše masivně financované Katarem.

S pokračujícím expanzí vlivu Kataru v Evropě se hranice mezi charitou a politickou agendou stále víc rozostřuje. To, co na první pohled vypadá jako štědré dary, je pro mnohé součástí ambiciózního plánu na transformaci evropské identity a hodnot.


Jemná hranice mezi charitou a vlivem

Ačkoli Qatar Charity tvrdí, že funguje na základě malých individuálních darů, ve skutečnosti je z velké části podporována katarskou královskou rodinou, ministerstvem zahraničí a Katar Development Fund. Její cíle se tak jeví jako úzce spojené s oficiálními zájmy katarského státu. Jak prohlásil bývalý portugalský velvyslanec v Kataru António Tânger Corrêa: „Sní o znovuvytvoření chalífátu.“

Napříč Evropou vyvolává finanční stopa Kataru obavy z politické protekce a kulturní transformace. V Malmö ve Švédsku při otevření katarsky financované mega-mešity nechyběl ani sociálnědemokratický starosta, což vyvolalo podezření z možného politického obchodu – podpora muslimských hlasů výměnou za podporu místní strany. Klade se otázka: Využívá Katar své dary k ovlivňování politických výsledků v Evropě?

Dalším znepokojivým případem je Francie. Mešita al-Nour v Mulhouse, kterou spravuje Association des Musulmans d’Alsace (AMAL), je z velké části financována Qatar Charity. AMAL má silné vazby na Union of Islamic Organizations of France (UOIF), jež je známá svými propojeními s Muslimským bratrstvem. Financování mešity a politické vazby jejích sponzorů vedou k obavám, že vliv Kataru se zde neomezuje na čistou charitu, ale slouží k šíření politického islámu.

V Itálii Qatar Charity nadále rozšiřuje své působení podporou Islámského kulturního centra v Sesto San Giovanni, investováním milionů do výstavby nové mešity. Prostřednictvím „Ghaith Initiative“ protekla do italských islámských center částka převyšující 6 milionů dolarů, což dokládá evidentní snahu o posílení islámské kultury a vlivu v západních společnostech.

Podobně v Lucembursku Katar financoval Mešitu Le Juste Milieu, přispěl zhruba 75 % z celkových 2,2 milionu eur. Mešita slouží nejen jako místo modliteb, ale nabízí i právní a vzdělávací centrum, školu či da’wah centrum, obsluhující přes 3 000 muslimů v oblasti. Objemná podpora vyvolává obtížné otázky ohledně míry katarského zasahování do náboženského a kulturního života Evropy.

Dánsko není imunní proti tomuto vlivu. Centrum civilizace Hamad Bin Khalifa, kde se nachází Velká mešita v Kodani, získalo od Kataru neuvěřitelných 27 milionů dolarů. Toto financování vzbuzuje obavy z možného vměšování do dánských vnitřních záležitostí, zvláště vzhledem k vazbám mešity na Dánskou islámskou radu – skupinu spojenou s Muslimským bratrstvem skrze Federaci islámských organizací v Evropě.

Znepokojujícím rysem Qatar Charity je její blízkost k organizacím jako Muslimské bratrstvo, jejichž vliv přesahuje náboženskou rovinu. Projekty podporované Qatar Charity často prosazují nošení závojů pro ženy, zpochybňují sekulární evropské normy a podporují lobbistické svazy jako European Islamic Union bojující proti „islamofobii“. Jejich cíle však přetahují obyčejnou integraci či boj proti předsudkům – usilují o kulturní a politický posun Evropy směrem k hodnotám, které zastává katarský režim.


Smrt reciprocity

Princip reciprocity – že všechny náboženské skupiny by měly mít stejná práva v Kataru i v Evropě – je často zmiňován jako možné východisko z napětí mezi náboženskými komunitami a kulturními identitami. Totéž zdůraznil António Tânger Corrêa: „Jeden kostel = jedna mešita, žádný kostel = žádná mešita.“

V roce 2008 udělal Katar symbolický krok otevřením své první křesťanské církve. Zdá se však, že šlo spíše o gestum erga omnes v zemi, kde křesťané prakticky neexistují a nemají politická práva. Naproti tomu v Evropě roste počet mešit, zatímco historické kostely – symboly křesťanského dědictví kontinentu – chátrají nebo se zavírají.

Chorvatský poslanec Evropského parlamentu Stephen Bartulica vystihl situaci slovy: „Pokud křesťanství ztratí své místo v hlavním proudu evropské kultury, něco jej nahradí. A vidíme, jak to bude islám.“

Hlavní obava nespočívá jen v růstu počtu mešit, ale v tom, jak tyto svatostánky slouží jako platformy pro širší politickou agendu. Jak varuje německý politický analytik Hermann Tertsch: „Politický islám bychom měli posuzovat jako něco, co se v zásadě neliší od nacismu, fašismu či komunismu.“ Tím se otevírá otázka: nejde jen o náboženskou svobodu a soužití, ale o to, jak náboženské instituce podporují ideologie ohrožující základy evropské sekulární demokracie.

Kritici napříč Evropou varují před ambicemi Kataru, někteří hovoří o „islámském kolonialismu“. Podle nich levicové politické frakce, hledající spojence mezi muslimskými komunitami, přehlížejí dlouhodobé dopady na kulturní zachování. „Ovládají příliš mnoho narativu,“ přiznal jeden chorvatský poslanec Evropského parlamentu, poukazující na vliv těchto skupin na veřejnou debatu.

V Německu pak nedávné protesty za vyhlášení chalífátu přidaly celé debatě naléhavost. Dennis Radtke varoval, že Evropa stojí na rozcestí, kde přežití její sekulární demokracie je stále ohroženější.

„Chcete-li žít v chalífátu, sbalte si věci. Do Evropy ho nechceme.“

MEP Dennis Radtke


Odolávat, aniž bychom ztratili sami sebe

Centrální dilema Evropy je nepopiratelné: jak odolat šíření politického islámu, aniž by byla porušena její demokratická pravidla? Finští zákonodárci například hájí svobodu projevu i tisku, ale jasně odmítají výzvy k násilí. „Imámové hlásající násilí musí být zastaveni, vše ostatní však musí spadat pod svobodu myšlení,“ říká finský poslanec Evropského parlamentu Sebastian Tynkkynen.

Historie však nabízí varování: ve středověku pod islámskou nadvládou v částech Evropy byli křesťané zatěžováni vysokými daněmi, vyčleňováni z veřejného života a nesměli vlastnit tiskařské lisy. Stefan Tompson, zakladatel Visegrád24, zdůrazňuje: „Islámské právo formovalo Evropu už dříve, a jeho odkaz nebyl rovnoprávný.“ Tento historický kontext klade zásadní otázky o roli náboženského vlivu ve formování evropských společností.

Evropa nyní stojí na křižovatce. S rostoucím vlivem Kataru roste i riziko proniknutí autoritářské, teokratické ideologie do demokratického tkaniva evropské společnosti. Volba před Evropou není mezi tolerancí a bigotností, ale mezi ostražitostí a lhostejností.

Pokud Evrop a skutečně cení své svobody – sekulární osvícenství, demokratické instituce a kulturní dědictví – musí vytyčit pevnou hranici. Nemůže dovolit, aby náboženské dogma určovalo její zákony, ani snášet násilí jako náhradu za dialog a debatu. Rovněž nesmí dovolit cizím mocnostem manipulovat její demokratické instituce k prosazení nedemokratických agend. Uchování evropské identity a hodnot závisí na kolektivním závazku chránit demokratickou integritu před vnějšími vlivy usilujícími o její přetvoření.