Infobox

David Hrbek je lektor Muzea umění v Olomouci, moderátor, spisovatel a hudebník. Narodil se 26. ledna 1968 v Olomouci, kde na Filozofické fakultě Univerzity Palackého vystudoval českou a anglickou filologii. Po dokončení studia pracovalv dnes už v neexistujícím nakladatelství Votobia a sedm let vyučoval na Slovanském gymnáziu češtinu a angličtinu. Od roku 2000 pracuje v Muzeu umění Olomouc, kde se zaměřuje především na práci s veřejností. Od roku 2003 moderuje talkshow Scénické rozhovory v pražském Švandově divadle, v níž během dvaceti let přivítal přes 200 hostů, mezi kterými byl například Václav Havel, Marek Eben, Tomáš Klus, Michael McCartney (bratr Paula McCartneyho) nebo Bianca Bellová. V Olomouci také moderoval Talkshow DH v DH (David Hrbek v Divadle hudby). Je autorem několika knižních rozhovorů s osobnostmi z oblasti kultury a společnosti, dvou básnických sbírek a povídkové knihy Dvacet zářících drahokamů, která zachycuje vzpomínky z dětství. Jako hudebník píše texty, hraje na baskytaru a zpívá v kapele TAK CO?.
 
„Domnívám se, že v muzice už se nic převratně nového stát nemůže. Ledaže by se, snad čistě teoreticky, po nějaké globální katastrofě muselo začínat od nuly,“ říká moderátor, spisovatel a hudebník David Hrbek. V kapele TAK CO? píše texty a hraje na baskytaru. Kromě toho spolupracoval s Emmou Smetanou na singlu Dveře. Tvrdí, že by se jeho cesta k hudbě dala nazvat jako velká řízená náhoda. 

Kdo byl vaším největším hudebním vzorem?

Nemám ani tak vzor, spíš jsem hudební fanoušek. Když se potřebuji odreagovat, tak si rád pustím Beatles, desky jako Revolver, Abbey Road. Jednou jsem si procházel takovým těžším osobním obdobím a instinktivně jsem sáhnul po jedné z jejich raných desek. A jak jsem slyšel ty jejich vokály a harmonie, tu čirou radost z hudby, úplně jsem u toho pookřál. Obecně mám nejradši britskou rockovou scénu – Pink Floyd, Oasis nebo Pulp. Z té americké scény si rád poslechnu R.E.M., Paula Simona a Springsteena. Za ty roky, co aktivně poslouchám všechno, co mi přijde do ruky, nebo spíš tedy do ucha, jsem zjistil, že v mém bezprostředním okolí není skoro nikdo, kdo by sdílel můj hudební vkus. Takže si užívám, že mám třeba dvě blízká alba, která nikdo neposlouchá a já si je potichu s radostí poslouchám sám. A mám tak vnitřní hřejivý pocit, že mi je nikdo jiný „neoposlouchá“.

Vaše kapela TAK CO? funguje od roku 2021, kdy vyšlo debutové album Utajený výtah. Šlo o spontánní nápad nebo dlouhodobý plán?

S kapelou jsme koncertovali už o dost dřív. Náš první koncert se odehrál už před deseti lety, ale s rozdílným repertoárem. Samotná kapela vznikla úplnou náhodou. Na abiturientském večírku mé ženy se několik spolužáků spontánně domluvilo, že nazkouší do roka hodinový koncert jako překvapení pro zbytek třídy. Domluvili se, kdo na co bude hrát, ale chyběl jim basák. A tu žena řekla: Tak na basu bude hrát David. Já byl v tu dobu doma, najednou zvoní telefon a žena mi říká: Od teď jsi v kapele a hraješ na baskytaru. Neváhal jsem ani okamžik, povídám, jasně, když mi ji kluci seženou, budu na ni hrát. Začali jsme zkoušet dvakrát týdně ve vile u jednoho z nich, samozřejmě jsme zkoušeli covery, co měl kdo rád prostě a co měli rádi spolužáci, a za rok proběhl úspěšný koncert v jedné hospodě. Původní dohoda s kapelou zněla tak, že odehrajeme ten jeden jediný koncert a po něm se slavnostně rozpustíme. Po koncertu opravdu někteří z kapely odešli, většina ale zůstala. A protože nás nebavilo hrát dokola cizí skladby, začali jsme psát vlastní repertoár. A bylo na co navazovat, protože kapelník Harvey byl můj kamarád už v období puberty, kdy jsme spolu nějaké jednoduché věci zkoušeli skládat. Po letech jsme se tedy sešli v kapele a píšeme dodnes, píšeme pořád, to je nesmírné dobrodružství. A ačkoli se od té doby kapela asi ještě několikrát proměnila, stále zkoušíme dvakrát týdně, a to v řádné zkušebně. Máme za sebou dvě autorská alba: již zmíněný Utajený výtah a letos vydané album Ministr nitra, na které nám vyšly čtyři velmi pochvalné recenze od renomovaných kritiků. Jedna z těch pochvalných má podtitul: „Kapela TAK CO? vznikla kvůli mejdanu, ale patří na klubovou scénu.“

Jaká byla vaše cesta ke hře na baskytaru, bylo to pro vás náročné?

Žádný nástroj pro mě nikdy nebyl jednoduchý, ale naučit se hrát na basu pro mě uzavřelo určitý životní kruh. Kdysi jsem sice rád, ale dost špatně hrál na akustickou kytaru, brával jsem ji s sebou do hodiny angličtiny, když jsem ještě učil na gymnáziu, a učil studenty na základě textů novou slovní zásobu. A zrovna mě napadá, že asi týden předtím, než mi volala žena z abiturientského večírku, že hraju v kapele, jsem se zadíval na tu svoji starou španělku, stála už celé roky zaprášená v koutě, a já si v duchu, to si nevymýšlím, říkal, tak hudbě se už nikdy věnovat nebudu. A pak přišlo tohle. Když se ohlédnu zpět, působí to jako velká řízená náhoda.

Jak probíhá proces tvorby textů vašich písní?

Tvorba textu u mě vychází z určité potřeby vyjádřit své emoce. Obrovskou výhodou je, že mám parťáka, který mé texty zhudebňuje, takže nemusím otrocky počítat slabiky, kde má být dlouhá nebo krátká samohláska, prostě píšu spontánně, jak mi emoce vede ruku, já to prostě ze sebe musím dostat, abych se všeho toho přetlaku uvnitř zbavil, abych si aspoň na chvíli ulevil. Nestarám se o to, co bude refrén, píšu intuitivně, i ty rýmy mi naskakují často samy od sebe. Pak text předám Harveymu a ten si ho už upraví podle sebe, často pracuje s textem jako s koláží - někdy vezme polovinu sloky a přidá k ní polovinu sloky jiné, nějakou jinou sloku nebo její část použije jako refrén a pošle už nahrubo aranžované demo. Já prostě vydám jako textař impulz, Harveyho ho zpracuje a když jsme spokojení my dva, pošle se demo ostatním, kteří se k tomu vyjadřují. A většinou to hladce projde. Užívám si zkrátka luxusu takové spolupráce. Obráceně, tedy psát na hudbu, by mě nebavilo a asi bych to ani neuměl, i když i takhle jsem už pár textů udělal. Ale nebylo to ono.

Pociťujete někdy při psaní autorský blok?

Ano – tento a minulý rok. Zjistil jsem, že abych měl potřebu psát, tak potřebuji alespoň malinko trpět. Protože když je člověk spokojenej, tak co? O čem bude jako psát? Přemýšlel jsem, že bych zkusil napsat nebanální píseň o tom, jak je člověk spokojený, ale myslím si, že to moc nefunguje.

Součástí vašeho alba Ministr nitra je píseň Dveře, na kterém spolupracovala zpěvačka Emma Smetana, jaká to byla pro vás zkušenost?

Bylo to skvělé. Emmu jsem znal ještě z doby před jejím nástupem na Novu, přes jejího tátu Jirku Smetanu. Ke spolupráci jsme se dostali náhodou – původně jsme měli hotovou úplně jinou verzi písně, ale po vydání nové desky Báry Polákové jsme zjistili, že má v jedné skladbě stejný refrén. Nechtěli jsme, aby to vypadalo, že kopírujeme, a dokonce jsme Báře psali, zda by si refrén nezazpívala, ale nakonec z toho sešlo. V kapele jsme ale zůstali u představy duetu, a tak mě napadla Emma. Poslal jsem jí píseň a hned souhlasila. Po menším zmatku s termíny jsme nakonec skončili ve studiu u producenta Honzy Ponocného v Řevnicích. Emma okamžitě nabídla trojhlasy a od prvního tónu bylo jasné, že žádné další nápady nepotřebuje. Přišla naprosto pokorně a autenticky, bez jakékoliv pózy. Bylo fascinující sledovat, jak s Honzou pracují – citlivě, profesionálně, s vědomím, jak náročná hudba je.

V rozhovoru pro Olomouc.cz jste řekl, že je těžké přijít v hudbě s něčím novým. Platí to pořád a co může hudbu posunout dál?

Myslím si, že to přijít může, ale asi jedině jako důsledek nějaké globální katastrofy. Tak jako v 60. letech s poválečnou generací, která se mohla nadechnout po té obrovské tíze války. Ta dekáda byla jako výdech. Proto je tak revolučně nová, tak svěží, ať už v literatuře, ve filmu nebo právě v hudbě. U hudby se to projevilo i technologicky – nové zvuky, nové nástroje, první syntezátory, experimenty s páskami. Bylo to něco úplně nového a dříve neslyšeného. Dneska jsou k dispozici modulární syntezátory pomocí kterých každý může mít milion zvuků, ale není to revoluce – už to nepřevrací svět. Myslím si, že na opravdovou revoluci by se muselo na všechno zapomenout a začít znovu. Pro dnešní umění je typický eklekticismus a o hudbě to platí zvlášť. Vezmete, co máte po ruce, co se vám nabízí, a to v nějakém poměru smícháte dohromady. Je to jako v gastronomii můžete vytvořit nové jídlo, ale jen z ingrediencí, které už existují. Ingredience jsou dané, hledají se jen ty nejzajímavější kombinace. A to samé podle mě platí i pro hudbu.

Foto: ilustrační, Unsplash