Sdílené bydlení se v poslední době rozšiřuje i mimo studentskou komunitu. V nájemních bytech dnes často žijí i lidé s vyššími příjmy, kteří by ještě nedávno sahali spíše po vlastním bydlení. Současně také roste počet investorů, kteří nemovitosti upravují na menší samostatné jednotky, aby je mohli efektivněji pronajímat. Hlavním důvodem je zhoršující se dostupnost vlastního bydlení, které je pro řadu lidí nedosažitelné i přes stabilní a nadprůměrné příjmy. Sdílený nájem se proto pro mnoho z nich stává jedním z mála reálných způsobů, jak řešit bydlení.
Sdílené bydlení se v českých městech stává čím dál častějším jevem, který už dávno nepředstavuje jen studentskou etapu života. Do nájmů se dnes ve větší míře přesouvají i lidé s vyššími a stabilními příjmy, protože nabídka vlastního bydlení je pro ně často finančně nedosažitelná nebo výrazně omezená. Zároveň se mění i samotný nájemní trh. Například investoři stále častěji upravují byty na menší jednotky určené přímo ke sdílenému bydlení, aby odpovídaly aktuální poptávce.
Situace je patrná zejména ve velkých městech, kde je tlak na bydlení nejvyšší. Podle dlouhodobých dat indexu dostupnosti bydlení Deloitte Property Index patří Česká republika mezi země, kde je pořízení vlastního bytu pro průměrnou domácnost stále obtížnější. V praxi to znamená, že lidé musí na vlastní bydlení odkládat stále větší část příjmů, nebo volí kompromis v podobě nájemního bydlení, často právě sdíleného. To vede k tomu, že se trend spolubydlení postupně posouvá z dočasného řešení na dlouhodobou strategii bydlení i pro starší věkové skupiny.
Raději flexibilitu než závazek
Na sdíleném bytě žije například softwarová manažerka Jana (34) z Prahy. Přestože výše jejího měsíčního platu přesahuje průměr, ona sama se ale dobrovolně rozhodla pro život ve spolubydlení se třemi kamarádkami. „Kdybych chtěla dnes koupit byt v lokalitě, kde pracuji, nedává mi to finančně smysl, i když mám dobrý plat,“ říká Jana. Zároveň dodává, že spolubydlení pro ni není jen o úspoře peněz, ale i o flexibilitě. „Nechci se vázat na jednu hypotéku na desítky let, když nevím, jak se bude vyvíjet práce nebo trh,“ obhahuje svůj životní styl.
Podobně na tom je také sedmatřicetiletý Martin. Ten pracuje jako produktový manažer v technologické firmě a stejně jako Jana se pohybuje v nadprůměrné příjmové kategorii. Přesto žije ve sdíleném bytě na pražském Smíchově, kde má pokoj společně s dalšími dvěma nájemníky. „Když jsem si začal počítat hypotéku, došlo mi, že bych se tím zavázal na roky dopředu k částce, která mi nedává úplně svobodu,“ říká. Také doplňuje, že pro něj nebylo klíčové vlastnit nemovitost za každou cenu. „Nechci řešit, jestli se za tři roky nebudu muset stěhovat kvůli práci nebo projektu. Takhle můžu reagovat mnohem rychleji,“ líčí Martin.
Roli hraje i strach z osamělosti
Vedle vysokých cen bydlení se stále častěji mluví také o tom, že část lidí po třicítce zůstává ve sdílených bytech i kvůli společnosti a obavám z osamělosti. Zahraniční média upozorňují, že život ve velkých městech sice přináší kariérní příležitosti a vysoké příjmy, zároveň ale často vede k oslabení běžných sociálních vazeb. Například britský deník The Guardian popisuje co-living jako reakci nejen na drahé bydlení, ale také na takzvaný „age of loneliness“ (doba rostoucí osamělosti ve městech). Mnoho nájemníků deníku nehledá jen levnější nebo flexibilnější bydlení, ale i každodenní kontakt s dalšími lidmi.
Společenskou stránku sdíleného bytu ostatně oceňuje i produktový manažer Martin a softwarová inženýrka Jana. „Je to i o životním stylu. Po práci nechci sedět sám v prázdném bytě. Tady je normálně život, někdo je v kuchyni, někdo řeší večeři, je to přirozenější,“ vysvětluje Martin. Jana na spolubydlení mimo jiné oceňuje i jistou praktičnost. „Já i mé spolubydlící máme náročnou práci, takže si přirozeně rozdělujeme chod domácnosti, nákupy nebo úklid. Všechno je díky tomu jednodušší. Kdybych bydlela sama, spousta věcí by byla zbytečně náročnější a člověk by na všechno byl pořád sám,“ říká Jana.
Co-living po celé Evropě
Tento trend, známý v zahraničí jako co-living, se v posledních letech rychle rozšířil ve velkých evropských městech, jako je Londýn, Berlín nebo Amsterdam. Britský web Kosyliving.uk uvádí, že jde konkrétně o profesionálně řízené sdílené bydlení, kde má každý nájemník vlastní pokoj, ale společně s ostatními sdílí kuchyň, obývací prostor nebo další zázemí. O celý provoz se pak obvykle stará specializovaná firma. Podle portálu tento model vznikl hlavně jako reakce na vysoké ceny nájmů a nedostatek dostupného bydlení pro lidi, kteří do měst přicházejí za prací a potřebují rychlé a flexibilní řešení bez dlouhých závazků.
Postupně se ale ukazuje, že nejde jen o krátkodobou zastávku na cestě k vlastnímu bydlení. Co-living si nachází místo i mezi pracujícími, kteří zůstávají déle a berou ho jako plnohodnotný způsob života ve městě. V reakci na poptávku vznikají nové rezidenční projekty, které kombinují soukromí vlastního pokoje s pohodlím služeb a sdílených prostor. Právě proto se tento typ bydlení stává běžnou součástí nájemního trhu ve velkých metropolích, kde je tlak na dostupné byty dlouhodobě nejvyšší.
Sdílené byty obsazují ajťáci
Na výhodách spolubydlení se shodují také investoři do nemovitostí. Například Pavel Fohler pronajímá v Praze zhruba deset bytů a zaměřuje se na úplně jiný typ nájemníků, než jaký byl u spolubydlení dříve obvyklý. Studenti se v jeho bytech prakticky nevyskytují. V jednom z bytů v pražských Vysočanech žijí čtyři ženy z různých zemí a profesí, jak popisuje v podcastu Ve vatě: „Jedna holka je z Tádžikistánu, druhá z Kazachstánu, třetí z Alžírska a čtvrtá z Japonska. Jedna je IT inženýrka, druhá dělá v IT cybersecurity, třetí v top konzultační firmě a čtvrtá někde v korporátu,“ řekl Fohler pro web Seznamzpravy.cz. V dalším bytě má například ubytovanou ředitelku pobočky banky.
Všichni jeho nájemníci přitom patří do skupiny lidí s nadprůměrnými příjmy, které se pohybují v řádu vyšších desítek tisíc korun. Přesto ale volí sdílené bydlení, které bylo ještě donedávna spojováno hlavně s levným a dočasným řešením pro mladé. Podle Fohlera za tím stojí hlavně kombinace dvou faktorů. Velkoměsta jako Praha i Brno dle jeho slov přitahují vysoce kvalifikované zahraniční pracovníky a zároveň dál roste nedostupnost vlastního bydlení.
Fohlerova slova potvrzuje i jiný investor Petr D. z Brna, který vlastní několik bytů v širším centru města. Své nemovitosti postupně upravil na menší samostatné jednotky určené ke sdílenému bydlení. „Klasický velký byt dnes pronajmu hůř a s větším rizikem než jednotlivé pokoje,“ vysvětluje. Podle něj jde hlavně o reakci na poptávku. „Lidé dnes nehledají ideál vlastního bytu, ale dostupné a dobře umístěné bydlení, které si mohou dovolit bez ohledu na to, jak vysoký mají příjem,“ dodává investor.
Krize trvající pět let
Samotná dostupnost vlastního bydlení se dle slov odborníků znatelně zhoršila už před pěti lety. „Ten zlom se dá velmi dobře identifikovat podzimem 2021. Kvůli úrokovému šoku, kvůli té obrovské inflaci, která začala zvedat sazby, jsme skočili nebývalým způsobem,“ říká hypoteční expert Libor Ostatek z Broker Trust a Golem Finance. Situace se podle něj navíc dále zhoršuje a podíl výdajů na bydlení může v budoucnu růst až k 65 procentům čistých příjmů. „A to je jeden z důvodů, proč bude trend spolubydlení sílit,“ domnívá se Libor Ostatek. Právě proto podle něj řada lidí odkládá pořízení vlastního bydlení až na dobu po třicítce a do té doby volí sdílené bydlení.
Expert zároveň upozorňuje, že v následujících letech nelze očekávat, že by se bytová situace výrazně zlepšila. Pokud budou ceny nemovitostí a náklady na bydlení dál růst rychleji než příjmy domácností, může se spolubydlení stát běžnou součástí života i pro lidi ve stabilní kariérní fázi. Sdílené bydlení podle něj postupně přestane být přechodným řešením a stane se standardní součástí městského nájemního trhu.
Náhledová fotografie: Pexels
