Na Instagramu ji sleduje téměř 50 tisíc lidí. Na svém profilu bez obalu sdílí nejrůznější okamžiky z práce společnice. Jak se studentka práv dostala k této profesi? Změnila její pohled na muže? Kolik si vůbec vydělá? A zamiloval se do ní už někdo z jejích klientů?

 

Jaký byl prvotní impulz k rozhodnutí začít dělat tuto práci?

Byla to víceméně náhoda. Donesl se ke mně drb, že jedna spolužačka z vyššího ročníku dělá společnici. Zaujalo mě to a chtěla jsem se podívat, jestli ji někde neobjevím. 

Našla jsem stránky amateri.com, kde holky inzerují svoje služby a zarazilo mě, že se částky za hodinové setkání pohybovaly mezi 2000-4000 Kč. Tehdy to pro mě byly strašné peníze – do té doby jsem měla normální brigády, které se pohybovaly okolo 150 korun za hodinu. Hodně rychle jsem si spočítala, že by mi teoreticky stačilo měsíčně pracovat pár hodin – v ten moment to pro mě byla spíš čistá matematika, než že bych o tom reálně uvažovala. 

Tehdy zrovna bylo zkouškové a pamatuju si, jak jsem si v mezičase od učení začala hledat různá diskuzní fora jako emimino a tak, kde pár holek psalo zkušenosti s touto prací. Strašně mě to začalo zajímat, fascinovat a vlastně lákat. A pak jsem si řekla, že to zkusím. Jsem mladá, s nikým nechodím a mám ráda sex, takže ideální kombinace pro tuhle práci. A k tomu ty peníze a fakt, že bych už nemusela trávit plno času na brigádách, kde mě neustále někdo buzeruje a kontroluje. A mohla bych se ve volnu věnovat tomu, co mě baví. 

Bohužel jsem moc relevantních informací na internetu nezjistila, nejsou žádné návody, co má člověk dělat, když chce být prostitutka. Takže jsem zkusila na blind napsat jedné eskortní agentuře, která nabízela 1000 euro za dvě hodiny. Za několik hodin mi napsali, že by se mnou chtěli navázat spolupráci, ale na osobní schůzce jsme se nedohodli – chtěli po mně poskytovat orální sex bez ochrany a líbání se všemi klienty. Když už jsem se ale rozhodla, že to chci zkusit, hledala jsem pak dál a nakonec jsem našla klub, ve kterém teď pracuju. 

Jaké jste v začátku prožívala pocity?

Upřímně to byla směsice adrenalinu, nervozity a zároveň jsem se dost těšila. Pamatuju si, jak jsem na konci února stála před tím klubem, dívala se na tu budovu a přemýšlela, jestli doopravdy vejdu dovnitř. Bála jsem se, co tam budou za lidi, jak se ke mně budou chovat, co po mně budou chtít a jestli si mě třeba budou „vyzkoušet“.

Mám tendenci sama sebe vystresovat imaginárními scénáři, takže se mi honilo hlavou všechno možné. Nakonec to bylo úplně v pohodě – všichni se ke mě chovali mile a slušně. Nejhorší ale bylo to, že jsem nevěděla, co mám dělat s klienty. To už mi manažer neřekl. 

Byla jsem strašně nervózní a přišla jsem si, jako když mám znovu poprvé sex. Když jsem zvládla prvního zákazníka a on šel do sprchy, pamatuju si, jak jsem se na sebe dívala do zrcadla a říkala jsem si: Tak tohle je to, čeho jsem se bála? Čekala jsem, že to třeba nedám, že budu brečet. A nakonec to nebylo nic hrozného. 

Přijde mi, že skoro každý z nás měl někdy one night stand nebo jsme třeba měli sex s někým, koho jsme nemilovali, ale jakmile se někdo rozhodne mít sex za peníze, tak je to najednou něco hnusného a nechutného. Daleko radši mám chráněný placený sex s lidmi, které si vyberu, dohodneme se na tom, co se bude dít a v bezpečném prostředí než se někde opít na baru, nechat se sbalit náhodným týpkem, pak jet k němu domů a mít sex, ze kterého nebudu pravděpodobně nic moc mít. 

Pociťujete nějaké negativní dopady této práce na psychiku?

Mám zatím pocit, že ne. Ale to není tím, že by žádné dopady na psychiku ta práce neměla, ale myslím, že to hodně ovlivňuje to, kde a jak pracuju. Sama si rozhoduju o tom, kdy přijdu do práce, jak dlouho v ní budu. Nemusím tam chodit povinně – když se ráno rozhodnu, že večer pracovat nebudu, tak zavolám do klubu a oni mi ten nájem přesunou na jiný den, který si zvolím. Sama si rozhoduju o klientech a o službách, které jim budu poskytovat. To si myslím, že výrazně pomáhá. 

Určitě bych nechtěla pracovat v místě, kde by o mojí práci rozhodovali manažeři a ne já sama. Proto už bych teď pracovat pro agenturu nemohla.

Nejtěžší pro mě na začátku bylo si zvyknout na noční režim a na to, že mezi směnami spím přes den. Nezdá se to, ale vydržet „fresh“ třeba do pěti do rána s klientem, který vyžaduje vaši pozornost, je náročné. 

Další věc je asi to, že někteří klienti jsou fakt nároční. A teď nemyslím sexuálně, to je paradoxně to nejjednodušší a nejkratší. Ale kolikrát jsem na pokoji s klientem a on mi tam vypráví veškerá svoje traumata nebo se mnou řeší svůj rodinný či partnerský život. Třeba několik hodin v kuse. A ode mě chtějí nějaké řešení, často si z toho dělají terapii. A protože mi nechají například 40 tisíc za noc, nemůžu jim říct, že mě to nezajímá a povídat jim o svých věcech. 

Je pro vás urážka označení „kurva“ nebo „šlapka“?

Ne. Vím, že to lidi používají jako nadávku a přijde mi, že právě když se tomu budu bránit a vymezovat se vůči tomu, to slovo tím získá sílu. Místo toho, abych se vůči tomu označení ohrazovala, v klidu řeknu: “Tak jo, jsem šlapka a kurva, no a co?“ 

Jak byste popsala svou práci v pár slovech či větách?

Muži mi platí hodně peněz za to, abych s nimi byla a sex je asi tak 20 % z té celkové práce. 

Mnoho prostitutek je závislých na drogách. Setkáváte se s tím? Čím to podle vás je?

Tohle je zajímavé, že to zmiňujete. Já si to na začátku taky myslela. A pak jsem přišla do klubu a nikdo tam nebyl sjetý nebo na drogách. Určitě existujou holky, co jsou závislé na drogách a dělají tuhle práci, já je ale nevídám. Co ale naopak vídám je to, že klienti přichází už něčím posilnění nebo se mě ptají, jestli něco nemám anebo si to už přinesou s sebou na pokoj. Divil byste se, kolik „normálních“ lidí s normální prací a rodinou rekreačně bere drogy. Myslím, že třeba kokain je už docela normalizovaný ve vyšší střední třídě a vídám to rozhodně víc, než jsem očekávala.

Já se drog bojím, takže bych si je nikdy nevzala. Co se týče alkoholu, v klubu s klienty nepiju, když mě chtějí na něco pozvat, barmani mi dají nealko verzi. Na eskortech mimo si dám se stálými klienty max tři skleničky, ale nemůžu se opít, protože jsem v práci.

Dokážu si ale představit, že důvodem pro braní drog nebo pití v téhle profesi je to zvládání nočních směn a práce obecně. Představte si, že jste několik hodin střízlivý v pokoji s člověkem, co už vypil půl flašky rumu a vykládá vám historky, které mu přijdou vtipné. A vy na to koukáte střízlivýma očima. Zkuste si pokaždé, když jdete s kámoši na pivo, nepít. Po druhém třetím pivku už vám to bude připadat otravný a budete chtít jít domů. 

To stejné člověk na kokainu – jsou schopní strávit několik hodin povídáním a často přeskakují z jedné věci na druhou, a když nad tím uvažujete jako nad normální lidskou konverzací, za chvíli už toho máte dost. Takže si dokážu představit, že si nějaká holka dá lajnu s ním, aby byla na stejné vlně a utíkalo jí to. 

Přemýšlíte o možných negativních dopadech, které to může mít na vaši budoucnost?

Přemýšlela jsem nad nimi dost na začátku, protože to bylo něco, co jsem musela přijmout. Je možné, že jednou v budoucnu potkám někoho, kdo mě znal jako holku ze Showparku. Je to riziko, do kterého jsem s tím šla a určitě to nebudu nějak popírat. I svému budoucímu partnerovi jednou budu chtít říct, čím jsem se živila.

Další z věcí souvisí s penězi – měsíčně vydělávám v průměru 400 tisíc. Což jsou peníze, na které v mém oboru, co studuju a co snad jednou budu dělat, nedosáhnu. Představte si, že máte měsíčně 400 tisíc za pár dní práce vs. 50 tisíc čistého za full-time. Musela jsem si teda v hlavě urovnat, že peníze, které teď vydělávám, nejsou na útratu, ale musím si je šetřit a trochu se zabezpečit. Právě proto, abych v budoucnu mohla dělat to, co chci a nemusela se rozhodovat o přijetí práce jenom na základě toho, jestli vyjdu finančně. 

Změnil se nějak váš pohled na sex nebo vztahy?

Rozhodně ano. Vyrůstala jsem v takovém tom „šťastně až do smrti“, že je nevěra špatná. Že když někoho milujeme, tak jsme mu věrní. Kdo podvádí, je hajzl… 

Jenže ony ty vztahy takhle často nefungují. Nejsou takhle lineární a černobílé. Plno zákazníků má třeba doma manželku, kterou milují a mají spolu pevný dlouhotrvající vztah, ale už se z něj vytratil sex. Zkoušeli to, ale nějak se to mezi nimi ztratilo. Všechno ostatní jim funguje, mají se rádi, a tak by byla blbost rozbíjet vztah jenom kvůli sexu. Takže on občas zajde do bordelu, ona má nejspíš nějaké one night stand a nebo třeba o sex nestojí celkově. A takhle spolu fungují a vyhovuje jim to. 

Plno zákazníků mi povídá o svých vztazích, současných i minulých a je to něco, co mi hodně otevřelo oči. Lidi v mém věku většinou řeší první vážnější vztahy nebo už mají třeba vztah z gymplů a sestěhovávají se spolu nebo jsou čerstvě po rozchodu a mají „wild“ období. Ale v práci najednou slýchám o tom, jak jejich manželka vážně onemocněla a bojí se, že na děti zůstanou sami. Že svoji manželku milujou, ale ona je za ty léta začala potichu nenávidět. Že by se nejradši rozvedli, ale nechtějí kvůli společnému majetku a dětem. Ty příběhy jsou často hrozně komplexní a ukazuje mi to realitu toho, jaký je život v dlouhodobém partnerství a jak se ty vztahy vyvíjí. A rozhodně to všechno není to růžové „šťastně až do smrti“. Takže si myslím, že mi ta práce dala realistický náhled na vztahy a jsem za to ráda. 

Často zmiňujete, že mezi vašimi klienti jsou ženatí či zadaní muži. Je podle vás morální se tímto způsobem podílet na jejich nevěře?

Nemám s tím problém, protože nejsem zodpovědná za jejich vztah a jejich rozhodnutí. Kdybych vzala zákazníka, hodila bych ho na postel, uvěznila ho se mnou v pokoji a měla s ním sex zatímco on by křičel, že nechce, protože nechce manželku podvádět. Pak bych za to byla zodpovědná. Ale klienti jsou ti, kteří za mnou přijdou s tím, že si chtějí zaplatit za moje služby. To rozhodnutí je jejich a oni jsou za to zodpovědní. Je to stejné, jako vinit McDonald za to, že jste porušil svojí dietu.

Co mi ale třeba nedávno přišlo přes čáru bylo to, když za mnou přišel postarší pán tak okolo 70 a řekl mi, že vypadám jako jeho vnučka a že se mnou chce mít sex. Tak to mi přišlo extrémní a daleko horší než to, když má chlap na ruce prstýnek. Tohohle zákazníka jsem poslala pryč.  

Co si obecně myslíte o mužích, kteří platí za sex?

Myslím, že se nedají generalizovat. V práci potkávám úspěšné podnikatele, učitele, doktory, kluky, co pracujou na stavbách, ajťáky, úředníky, policajty. A každý z nich má jinou motivaci – část z nich třeba nemá čas s někým chodit nebo udržovat vztah, chodit do barů a tam někoho balit. Radši přijdou za mnou, položí bankovky na stůl, dostanou to, co chtějí a za dvě hodiny odchází domů. A ví, že mi nemusí kupovat květiny a plánovat rande a seznamovat se s mými rodiči. 

Pak tu jsou muži, co mají vztah, ale neklape jim už v něm sex a nechtějí si hledat milenku, protože to je z jejich pohledu víc ohrožující pro ten vztah. Někteří klienti si prostě chtějí připadat jako borci. Někteří jsou skvělí a jsou super lidi, jiní jsou absolutně k nevydržení. Je to prostě skupina lidí jako jakákoliv jiná a myslím, že ve vašem okolí je velmi pravděpodobně někdo, kdo za prostitutkami chodí, jenom vy to o něm nevíte.

Zamiloval se do vás některý z pravidelných klientů? A nebojíte se, že se naopak začnete vy u některého z těchto klientů citově angažovat?

Myslím, že ne. Nemůžu mluvit za ně, ale myslím, že chápou, že je to obchodní vztah. A já bych to ani nechtěla. Myslím, že by ten vztah nevydržel a já bych jenom čekala, až mi to někdy v budoucnosti vyčte. Takže já to mám nastaveno tak, že je to pro mě práce – byť příjemná, některé svoje klienty vídám opakovaně ráda, ale kluka si mezi nimi nehledám.


Zdroj: autorské dotazování

Foto: pixabay.com