Představte si, že jste na lodi uprostřed Atlantiku. Je brzo ráno, moře je bouřlivější než obvykle a jako lodní kuchař si jdete odskočit na toaletu. Najednou se ozve obrovská rána, kov se láme, voda se valí směrem dovnitř a během pár vteřin se celá loď převrátí. Ocitnete se v naprosté tmě, ledová voda vám sahá až po krk a ticho přerušují pouze bubliny a vzdálené skřípání kovu.

Tak začal jeden z nejneuvěřitelnějších příběhu přežití dnešní doby. Je to příběh Harrisona Odjegby Okeneho, nigerijského kuchaře, který zůstal tři dny uvězněný pod vodou v malé vzduchové kapse uvnitř potopené lodi Jascon-4.

Jeho přežití na dně oceánu překračuje principy logiky, fyziky a biologie. Ačkoliv odborníci tvrdí, že měl vydržet nanejvýš den nebo dva, než by se mu z vdechovatelného vzduchu stal jed. Harrison Okene díky šťastné souhře okolností a neobyčejné víře a klidu překonal nemožné a přežil pod hladinou tři dny.

Moment, který vám obrátí život vzhůru nohama

Bylo brzké ráno 26. května 2013 a devětadvacetiletý Harrison Okene začínal svůj den jako kuchař na remorkéru Jascon-4. Loď obsluhovala ropovodu plošinu asi 20 mil od nigerijského pobřeží. Moře bylo méně klidné než obvykle, ale pro zkušenou posádku to nebylo nic výjimečného. Harrison si ještě při před prací v boxerkách odskočil na toaletu. Loď se náhle zachovala a vzápětí přišla obrovská ohlušující rána.   

„Seděl jsem na záchodě, když loď zasáhla obrovská vlna a převrátila ji vzhůru nohama,“ popsal později pro The Guardian. Během několika vteřin se kabina začala plnit ledovou vodou a svět kolem něj se převrátil. Náhle nebylo možné rozeznat, kde je nahoře a kde dole. Vzduch se z kabiny vytrácel, tlak sílil, hluk se měnil v ticho. „Ten pocit paniky… zabije vás dřív, než přijde skutečná smrt,“ vzpomínal dál.

V prvních minutách se snažil orientovat po hmatu. Voda mu sahala po bradu a každým okamžikem stoupala výš. Dveře se zasekly a světlo zmizelo. Harrison se odhodlal otevřít je silou. V tu chvíli ho vtáhl proud vody do jiného prostoru, do malé místnosti, kde se zázrakem zachytila kapsa vzduchu. Tehdy ještě netušil, že v ní stráví následující tři dny, třicet metrů pod hladinou, sám ve tmě a v tichu potopené lodi.

Tři dny pod vodou

Poté, co Okeneho zavedl proud do jiné místnosti, kde se zázrakem vytvořila vzduchová kapsa, tak slyšel zoufalé výkřiky svých kolegů, údery do kovu a poté už jen mrazivé ticho. Nacházel se asi 30 metrů pod hladinou, sám, bez jídla, bez vody, ve tmě a v ledovém oceánu. 

Zpočátku věřil, že se mu podaří dostat ven. Přesvědčoval sám sebe, že musí zůstat klidný. „Řekl jsem si, že místo paniky musím přemýšlet, jak se odtud dostanu,“ sdělil The Guardian později. Vydal se k východovému poklopu, který považoval za svou jedinou cestu ke svobodě. Pokoušel se otevřít dveře, ale proud vody byl příliš silný a pokaždé ho stáhl zpět.

Při jednom z pokusů našel v místnosti inženýra dvě záchranné vesty s baterkami, které mu sloužili jako světlo. Jednu baterku si vložil do úst, druhou si schoval a vydal se zpět pokoušet o únik. Všude kolem byla tma, chodby plné vody, žádná další vzduchová kapsa. Každý metr ho stál dech i sílu. „Bylo tam tolik dveří: strojovna, jídelna, sklady. Kdybyste se dostali do špatné místnosti, byli byste ztraceni,“ řekl pro The Guardian.

Několikrát se málem nevrátil. Nakonec pochopil, že cesta ven neexistuje. Proto si v místnosti se vzduchovou kapsou, postavil improvizovanou plošinu z dveří a matrací. Prohlédl okolí a našel láhev koly, plechovku sardinek a pracovní kombinézu, kterou roztrhal a svázal do provizorního lana. Jeden konec přikázal ke dveřím, kdyby se ztratil při dalších pokusech, lano by ho navedlo zpět.

Hlavu držel nad hladinou, dýchal pomalu a šetřil každý dech. „Začal jsem se modlit. Volal jsem Boží jméno. Byl jsem hladový, žíznivý, ale hlavně vyděšený,“ sdělil později pro The Guardian. Aby se uklidnil, tiše zpíval žalmy, které si pamatoval z kostela, a snažil se přesvědčit sám sebe, že někdo přijde.

V té vzduchové kapse strávil neuvěřitelných šedesát hodin. Na samotné hranici toho, co lidské tělo dokáže přežít. Jak později uvedl National Geographic, vzduch s tak vysokou koncentrací oxidu uhličitého by se postupně stal nedýchatelným a po určité době by mohl způsobit ztrátu vědomí. Podle odborníka Erica Hexdalla by sice teoreticky mohl vydržet i déle, ale přežít tak dlouho v tak extrémních podmínkách – v naprosté tmě, ledové vodě a pod tlakem třiceti metrů oceánu se rovná zázraku přežití na dně oceánu, mezi životem a smrtí.

Zázrak na dně oceánu 

Když záchranný tým společnosti DCN Diving dorazil k potopené lodi Jascon-4, nikdo z potápěčů už nedoufal, že by mohl najít přeživšího. Jejich úkolem bylo vynést těla. Loď ležela dnem vzhůru, ztichlá, na dně Atlantiku. Po třech dnech pod vodou se voda zbarvila dočerna a viditelnost byla téměř nulová.

Jeden z potápěčů, Nico van Heerden, procházel ztichlou chodbou lodi, když si všiml ruky. Vypadala jako mrtvá bledá a nehybná, plovoucí ve tmě. Sáhl po ní, aby tělo zkontroloval, a v tu chvíli ruka sevřela jeho prsty. Potápěč na okamžik ztuhl, po třech dnech na dně oceánu našel živého člověka.

Okene byl celý promrzlý, vysílený a zmatený, pouze šeptal modlitby, když mu nasazovali masku s kyslíkem. Po třech dnech ve tmě spatřil skutečné, živé světlo.

Záchranáři ho převedli do potápěčského zvonu a poté do dekompresní komory, kde strávil další dva dny, než se mohl znovu nadechnout obyčejného vzduchu. Lékaři později uvedli, že přežil na samé hranici fyzických možností. 


Přežití Harrisona Okeneho zůstává i po letech zázrakem. Dokázal přežít na samé hranici vědecky možného. Pro mnohé je jeho zkušenost děsivou představou, pro něj samotného však znamenala dar. Už od dětství miloval vodu a vždy snil o domě u moře. A jak později řekl pro The Guardian, po této události ji miluje ještě víc.

„Byl jsem mrtvý, ale Bůh mě vrátil zpátky,“ vzpomínal. Po nehodě se od vody neodvrátil – naopak, vrátil se k ní. Dnes má dvě děti a znovu pracuje pod vodou. Žije v domě u jezera, ale jednou by chtěl bydlet u oceánu, kam podle svých slov patří.

„To, co se mi stalo, proměnilo celý můj život, způsob, jak přemýšlím, jak vidím svět. Uvěřil jsem, že Bůh existuje a že má se mnou plán. Od té doby se snažím žít klidněji, nikoho nezraňovat a důvěřovat životu,“ říká. „Když jsou lidé blízko smrti, teprve tehdy pochopí, že jsme všichni jedno.“


Foto: ilustrační, Unsplash