Recenze knihy Ivana Luptáka
Vyrůstat v nefunkční rodině není jednoduché. Někdy z toho ale může vzniknout velmi silná kniha. Ivan Lupták ve svém literárním debutu Pan Bůh a paní Bohová mají krizi vypráví příběh chlapce Julia, který od šesti let pozoruje svět kolem sebe s tichým úžasem a vnitřní potřebou pochopit, co se vlastně děje – mezi rodiči, v něm samotném, všude kolem.
Název knihy může čtenáře trochu zmást – nečekejme náboženský traktát, ale ani absurdní komedii. Přestože díky dětské představivosti a vnímání světa není v knize o vtipné momenty nouze, jde o sondu do křehkých mezilidských vztahů. Tatínek s maminkou, v podání šestiletého dítěte tedy „pan Bůh a paní Bohová“, procházejí velmi dlouhou a nelehkou manželskou krizí.
Úvodní části knihy zaujmou citlivým zpracováním dětské perspektivy, která je vyprávěna bez uvozovek v přímé řeči a připomíná styl Petry Soukupové, zejména její román Nejlepší pro všechny. Pasáže z pohledu šestiletého a jedenáctiletého chlapce vynikají jemným humorem a schopností vystihnout drobné detaily každodenní reality.
Ve druhé polovině knihy dochází k posunu: Julius dospívá a jeho pohled na svět se mění. Důraz se přesouvá na témata spojená s hledáním identity, prvními vztahy a osobními krizemi patnácti a osmnáctiletého mladíka. Ačkoli je tento vývoj přirozený, zcela ustupuje původní linie napjatého vztahu mezi rodiči, která byla nosným motivem počátku příběhu. Závěrečné uzavření této linie pak působí spíše jako dodatečná informace než vyústění vyprávění.
Shrnutí: Luptákova kniha se dotýká mnoha vážných témat: samoty, bolesti, nefunkčních vztahů i křehkého hledání vlastní identity. Dělá to však způsobem, který není tíživý. Styl psaní je civilní až metaforický a text připomíná sérii vzpomínek a vnitřních obrazů, které na sebe volně navazují. Autor netlačí na emoce, ale vede čtenáře za ruku a zve ho k zastavení, pochopení i soucitu. Síla příběhu je především v tichém pozorováních, v přesně zachycených pocitech a ve snaze porozumět sobě i druhým.
