Přes osm let strávila Rakušanka Natascha Kampusch v zajetí únosce Wolfganga Priklopila. Nezaměstnaný technik si ji vyhlédl již jako desetiletou dívenku na ulici, naložil ji do své dodávky a odvezl k sobě domů. Tam ji po dlouhá léta věznil v malém sklepě, který si pro účely speciálně upravil. Přestože se Natasche nakonec podařilo od únosce utéct a dnes se snaží vést obyčejný život, následky si nese dodnes. Od jejího únosu včera uplynulo už osmadvacet let.
V pondělí 2.března 2026 uběhlo přesně osmadvacet let od únosu rakouské školačky Nataschy Kampusch. Dívka strávila více než osm let v domě technika Wolfganga Priklopila. Podle Nataschiných výpovědí ji Wolfgang fyzicky i psychicky týral, nutil ji uklízet dům a sexuálně ji obtěžoval. Když se dívce v létě roku 2006 konečně podařilo od únosce utéct, Wolfgang její ztrátu neunesl a ukončil svůj život skokem pod vlak.
O motivech trestného činu rakouští kriminalisté dodnes nemají zcela jasno. Mnozí tvrdí, že Priklopil trpěl komplexní poruchou osobnosti, jiní mají za to, že chtěl z Nataschy vychovat dokonalou ženu pro život. Zastánkyní druhé možnosti je i sama Natascha Kampusch. „Myslím si, že chtěl pro sebe vytvořit dokonalý svět, v němž by měl po svém boku člověka existujícího jen pro něj. Pokoušel se mě vychovat tak, abych odpovídala jeho představě ideální partnerky a byla zcela pod jeho kontrolou,“ vypověděla dnes osmatřicetiletá žena ve své autobiografii 3096 dní.
Muž v bílé dodávce
Měl to být úplně obyčejný den. Desetiletá Natascha Kampusch se 2.března 1998 nasnídala se svou matkou a jako každé ráno vyrazila sama do školy, která se nacházela ve vídeňské čtvrti Donaustadt, jen pár bloků od jejího bydliště. Cestou si dívka na ulici všimla bílé dodávky, z níž náhle vyskočil neznámý muž a dívku násilím zatáhl dovnitř. Únos tehdy údajně zpozorovala jiná školačka, která později vypověděla, že uvnitř vozu seděl ještě další muž. Toho se ovšem nikdy policii nepodařilo vypátrat.
Policie poté zahájila rozsáhlé prověřování majitelů bílých dodávek v okolí, mezi kterými byl i nezaměstnaný technik Wolfgang Priklopil. Ten ovšem tehdy na vyšetřovatele nepůsobil nijak podezřele, protože měl na tu dobu vymyšlené alibi. Priklopil uvedl, že dodávku používal na převoz stavebního materiálu, a ochotně ukázal policistům obsah auta. Protože měl zcela čistý trestní rejstřík, policie na jeho vysvětlení neshledala nic podezřelého.
Jako v koncentračním táboře
Jak se v průběhu vyšetřování ukázalo, Priklopil se na únos zjěvně připravoval s velkým předstihem a vše měl promyšlené do detailu. Školačku uvěznil v utajené místnosti vybudované pod garáží svého domu. Skromný prostor byl vybaven jen tím nejnutnějším, tedy postelí, stolem, toaletou, umyvadlem a malou televizí. Vstup do kobky navíc chránily těžké, zvukotěsné trezorové dveře. Ty byly které schválně ukryté tak, aby nepřitahovaly pozornost. „Sklep byl studený, vlhký a odporný. Měl jen asi 4 m², žádná okna, jen železná vrata vedoucí k úkrytu. Na začátku své izolace jsem počítala vteřiny, abych si udržela přehled o čase. I tak jsem ale brzy ztratila pojem o dni a noci,“ popsala své pocity Natascha pro server Time.com.
Zpočátku Natascha nesměla izolovanou místnost vůbec opustit. Jediným člověkem, který k ní přicházel, byl Priklopil. Postupně jí do sklípku nainstaloval interkom, tedy domácí telefon, prostřednictvím něhož Natasche rozkazoval, co má dělat. Až po čase dospěl k závěru, že je dostatečně zastrašená a fyzicky vyčerpaná, a že se o útěk nejspíš nepokusí. Teprve tehdy jí začal občas dovolovat vyjít z úkrytu do domu. Nikdy však ne samotnou, na světlo světa se mohla podívat pouze v jeho přítomnosti.
S odstupem času Natascha popsala své tehdejší pocity jako život vězně v koncentračním táboře. „Chtěl, abych se tak cítila. Dosahoval toho ponižováním a odpíráním jídla,“ uvedla Kampuschová v rozhovoru pro stanici ORF při příležitosti desátého výročí svého útěku. Natascha zároveň v knize 3096 dní vzpomíná, že jí únosce fyzicky týral. „Jednou mi přitlačil hlavu pod vodu ve dřezu a když jsem plakala, začal mě dusit,“píše Kampuschová.
Pod vlivem manipulace
Podle Nataschiných vzpomínek byl Priklopil obecně velmi ostražitý. Dbával například na to, aby po sobě v domě dívka nezanechala žádné stopy, včetně otisků prstů. Jakýkoli projev neposlušnosti trestal fyzickým násilím. Mladou dívku také silně manipuloval. Hned po únosu jí namluvil, že o ni nemá její matka zájem a že ji nikdo nehledá. Také ji donutil, aby si změnila jméno a začala žít pod novou identitou. Dívka nakonec zvolila jméno Bibiana, protože má v kalendáři svátek hned po Natasche.
Ačkoliv byla Nataschina situace zdánlivě beznadějná, snažila se dospívající dívka po celou dobu neztratit kontakt se světem a vzdělávala se sama. Postupem času jí únosce povolil sledovat televizi nebo poslouchat rádio. Nepovoloval jí ovšem sledovat živé vysílání ani zpravodajské relace, aby se nedozvěděla informace o pátrání po své osobě. Pouštěl jí pouze předem nahrané pořady, které mohl předem zkontrolovat.
Svazoval mě při každém aktu
Únoscovo chování k Natasche se začalo postupně měnit době, kdy začala dívka dospívat. Jak sama vzpomíná, Wolfgang ji začal postupně pouštět mimo sklep, na zahradu, a později s ní začal navštěvovat i veřejná místa. Chodili společně do obchodů a na procházky do přírody. Jednoho dne si dokonce udělali výlet do lyžařského střediska Semmering. Ani v jednom případě se však dívka neodvážila nikoho požádat o pomoc.
S dívčiným dospíváním přišly i další změny v Priklopilově chování. Když Natascha dovršila čtrnácti let, začal s ní únosce spávat v jedné posteli. „V noci si mě bral do postele a svazoval mi ruce. Nešlo mu ale o sex. Hledal jen někoho, s kým by se mohl pomazlit,“ zastávala se nejprve svého věznitele Natascha. Po několika letech ale nakonec přiznala, že se na ní Priklopil pravidelně dopouštěl znásilnění. „Po čase se zneužívání stalo také sexuálním. Svazoval mě při každém aktu,“ píše se na webu CNN Prima News.
Svoboda po osmi letech
Příležitost k útěku se naskytla 23. srpna 2006 krátce po poledni, kdy Natascha čistila vnitřek věznitelova vozu. Wolfgang Přiklopil stál poblíž, ale hluk zapnutého vysavače mu znemožnil slyšet okolí. Odstoupil proto o několik metrů dál, aby mohl vyřídit telefonní hovor. V ten moment dívka odhodila hadici vysavače, proběhla otevřenou brankou a zamířila do nedaleké zahradní kolonie. Běžela přes zahrady a klepala na okna, dokud nenarazila na ženu, která okamžitě přivolala pomoc.
Jakmile se Wolfgang Priklopil o Nataschině útěku dověděl, vydal se jí hledat. Když zjistil, že po něm rakouská policie vyhlásila pátrání, rozhodl se pro radikální krok. Došel na nejbjližší vlakové nádraží a spáchal sebevraždu skokem pod vlak. Jeho auto bylo nalezeno opuštěné a pohřeb proběhl tajně a v kruhu jeho nejbližších příbuzných. Přestože šlo podle policistů o sebevraždu, objevily se i spekulace a teorie, zda za Priklopilovu smrt nemohl někdo jiný. Natascha Kampusch později přiznala, že v ní zpráva o únoscově sebevraždě vyvolala smíšené pocity. Současně prý cítila smutek, zmatek i pocit uzavření kapitoly svého zajetí.
Měla stockholmský syndrom?
Trápení v životě Nataschy Kampusch po útěku ze zajetí bohužel neskončilo. Kromě návratu do běžného života musela mladá žena čelit velké kritice ze strany veřejnosti. Ta totiž pojala podezření, že Natascha trpí takzvaným stockholmským syndromem (psychologický jev, při kterém oběť únosu začne projevovat sympatie vůči trýzniteli). Dívka Priklopilovu smrt nesla velmi špatně a později dokonce koupila dům, kde byla po celých osm let vězněna. Sama dívka ovšem narčení veřejnosti vždy rezolutně odmítala. „Přizpůsobení se bylo strategií přežití, nikoli emocionálním poutem vůči únosci,“ řekla žena pro TheGuardian.com a dodala, že dům koupila především z důvodu, aby se z něj nestala turistická atrakce nebo muzeum.
Dnes je Natasche Kampusch už osmatřicet let. Stále žije ve Vídni a snaží se vést běžný život. Po útěku napsala bestseller 3 096 dní, který popisuje její zkušenosti v zajetí. Krátce také působila jako televizní moderátorka ve vlastním pořadu Natascha Kampusch trifft, kde vedla rozhovory s různými hosty. O soukromém životě se dodnes veřejně zmiňuje jen minimálně. Přestože trauma z minulosti zůstane navždy její součástí, dokázala z něj postupně vytvořit zdroj vnitřní síly a odhodlání žít svobodně.
Náhledová fotografie: Msn.com
