Prošla si anorexií. O poruše příjmu potravy, kterou podle svých vlastních slov porazila teprve nedávno, nahrála zpěvačka a moderátorka Anežka Hrušková dokonce i písničku. Co by vzkázala svému mladšímu já? Kde vidí příčinu nenávisti ke svému tělu? A jakou roli v tom podle ní hrají sociální sítě?

 

Anežko, vy jste si prošla poruchou příjmu potravy. Jak konkrétně se u vás projevovala? A jak dlouho tento boj trval? 

Ano, prošla jsem si poruchou příjmu potravy – měla jsem diagnostikovanou anorexií. U mě to bylo spíš takové pozvolné, nenápadné. Nedokážu úplně přesně říct, jak dlouho to trvalo, protože to přicházelo ve vlnách – někdy to bylo lepší, jindy jsem do toho zase víc spadla. Začalo to někdy na střední škole a v podstatě mě to provázelo až do konce vysoké.

V té době jsem si často hlídala, kolik jím, někdy jsem nejedla celý den, někdy jsem měla 5 piškotů na celý den, zkoušela různé drastické diety a hodně cvičila. Ale zpětně vnímám, že to celé bylo hlavně o psychice, že jsem si nevěřila. 

Mám pocit, že jsem se z toho dostala až poměrně nedávno. I tak pořád cítím, že v náročnějších obdobích mám tendenci se k tomu trochu vracet, i když jen v malých náznacích. Snažím si ale hlídat svoje hranice a nenechat se do toho znovu vtáhnout. 

 

Dokážete zpětně vyhodnotit, co ji spustilo?

Nemyslím si, že to způsobila jedna konkrétní věc. Spíš to bylo víc faktorů, které se tak postupně nasčítaly. U mě to hodně souviselo s nízkým sebevědomím a tím, že jsem se v té době vlastně vůbec neměla ráda. Teď zpětně vidím, že jsem měla velký problém se sebehodnotou a sebeláskou a že to možná pramenilo už z dětství.

Velkou roli v tom ale sehrál i můj první vztah kolem šestnácti. Nechci to na nikoho házet, ale ten kluk se ke mně úplně hezky nechoval. A když vám v tomhle věku někdo blízký spíš ukazuje na vaše nedostatky než na to hezké, tak to dokáže zanechat stopu. Pamatuju si, že tehdy komentoval moje tělo a naznačoval, že bych možná měla zhubnout — a to se mi hodně zarylo do hlavy.

Další věc, která k tomu asi taky přispěla, byly vztahy na střední škole. Byla jsem hodně citlivá a v našem kolektivu holek se občas děly hádky nebo neshody. Když o vás někdo řekne, že nejste dost dobrá, tak si to vezmete strašně osobně — a já jsem si to tehdy přetavila do jídla a vzhledu.

Takže to nebyl jeden moment, ale spíš soubor malých věcí, které se postupně poskládaly dohromady. A když se o tom bavím s dalšími holkami, které si tím prošly, většinou to mají podobně — je to taková mozaika drobných zranění, která se nakonec spojí v něco většího.

 

Vaše postava prošla proměnou. Co váš přístup k životu – také se v něčem změnil?

Určitě ano. Mám pocit, že jsem za posledních pár let opravdu hodně vyrostla – hlavně v sebevědomí a v tom, jak se k sobě chovám. Když se na to dívám zpětně, přijde mi, že jsem tehdy vůbec neměla ráda sama sebe, a dnes je to přesně naopak. Naučila jsem se mít se ráda, víc si naslouchat a být k sobě laskavější.

Samozřejmě i teď mám někdy dny, kdy o sobě pochybuju nebo jsem unavená – ale myslím, že to má úplně každý, i lidé, kteří si poruchou příjmu potravy nikdy neprošli. Je to prostě přirozené.

Dnes už svému tělu dávám mnohem víc pozornosti a péče – nejen co se týče jídla, ale i odpočinku nebo třeba drobných radostí, jako jsou masáže, kosmetika nebo sladkosti, které miluju. Už si nic nezakazuju, spíš se snažím hledat rovnováhu – nelpět na tom, jak tělo vypadá, ale starat se o něj s láskou. A to je pro mě obrovská změna.

 

Vy jste o poruše příjmu potravy napsala i příspěvek na svém Instagramu. Jak to vnímáte v souvislosti se sociálními sítěmi, kde se prezentují dokonalé postavy? Může to v lidech vyvolávat tlak na perfektní vzhled?

Určitě ano. Myslím si, že dnešní tlak na dokonalost, který vidíme na sociálních sítích, může mít velký vliv – hlavně na mladé lidi, a obzvlášť na mladé ženy. Všude kolem sebe vidíme dokonale upravené postavy, úspěchy, zážitky… a mám pocit, že se tím trochu vytrácí obyčejná lidskost. Dnešní společnost je často zaměřená na výkon, vzhled a to, jak působíme navenek, místo toho, co opravdu cítíme uvnitř.

Já to vnímám i ze své druhé profese – protože kromě hudby učím na střední škole dramatickou výchovu. Se studentkami o tom často mluvím, snažím se s nimi otevřeně komunikovat o vlivu sociálních sítí a o tom, jak důležité je budovat sebelásku a sebehodnotu. Učím je, že hodnota člověka není v počtu sledujících, ale v tom, kým opravdu je.

Myslím, že i mě samotnou to v minulosti určitě ovlivnilo, i když tehdy ještě sociální sítě nebyly tak rozjeté jako dnes. O to víc cítím, jak silný dopad to dnes má. Proto si myslím, že nejdůležitější je být v souladu sám se sebou. Když jsme spokojení a šťastní uvnitř, nemáme potřebu porovnávat se s ostatními – prostě víme, že jsme v pořádku takoví, jací jsme.

 

Dokonce jste o tom nahrála i song s názvem Křivda. Jak těžké bylo takovou zpověď vůbec napsat? 

Na jednu stranu to vlastně vůbec nebylo těžké, protože ta písnička ze mě vyšla úplně přirozeně. Vznikla spontánně, bez přemýšlení – prostě jsem cítila, že to ze mě musí ven. Napsala jsem ji během pár minut.

Zároveň to ale bylo hodně emotivní a místy i bolestné. Při psaní jsem si totiž znovu uvědomovala všechno, čím jsem si prošla, a zároveň stále procházela, a tekly mi u toho i slzy. Ale byla to zároveň obrovská úleva – takové vnitřní očištění.

Myslím, že právě tím, že jsem se v ní dotkla sama sebe úplně do hloubky, vznikla písnička, která je pro mě strašně osobní a zároveň osvobozující.

 

K písni vznikl také videoklip, ve kterém se k poruše příjmu potravy přiznává několik dalších žen včetně známých influencerek. Ve které fázi vás napadlo přizvat do videoklipu další tváře?

Napadlo mě to vlastně hned. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla k písni Křivda natočit videoklip, jsem věděla, že v něm chci mít i další ženy, které si poruchou příjmu potravy také prošly. Přišlo mi důležité, aby to nebyl jen můj příběh, ale aby zazněly i hlasy dalších dívek, které si tím prošly a dnes o tom dokážou mluvit nahlas. A také do spolupráce přizvat centrum Anabell, které pomáhá těmto dívkám. 

Tyto holky jsem už delší dobu sledovala a moc se mi líbí, jak otevřeně o téhle problematice mluví a jak inspirují ostatní – ukazují, že se z toho dá opravdu dostat. Takže pro mě bylo jasné, že je chci mít ve videoklipu. Proto jsem oslovila právě třeba Gabču, Beuš, Magdu, Valču a Alex, které do toho daly obrovský kus sebe.

Díky nim má ten klip ještě větší sílu – není to jen o mně, ale o nás všech, které jsme si tím prošly.

 

Jaké byly jejich prvotní reakce, když jste jim nabídla účast ve videoklipu?

Reakce byly hned od začátku moc pozitivní. Holky mi psaly, že budou rády, když se do projektu zapojí, a toho jsem si opravdu nesmírně vážila. S některými jsme si volaly, psaly, a s Gabčou jsme se dokonce potkaly osobně na kafču, kde jsme si povídaly o celé vizi videoklipu. Bylo to strašně příjemné a lidské setkání.

Moc mě potěšilo, jak nadšeně do toho všechny šly – cítila jsem, že to berou s velkou pokorou i upřímností. A když mi pak posílaly videa, jak si klip pouští poprvé, jak jsou dojaté a jak moc se jim líbí výsledek, tak to bylo nádherný moment. Měla jsem obrovskou radost – z toho, co jsme společně vytvořily, i z toho, že to v nich samotných něco hezkého zanechalo.

 

Song jste vydala pod názvem „Křivda“. Proč zrovna tento název? 

Název Křivda vznikl úplně spontánně, stejně jako celá písnička. Nepřemýšlela jsem nad tím dlouho, prostě jsem cítila, že to tak má být. Pro mě osobně to slovo symbolizuje křivdu, kterou jsem si nesla hlavně vůči sobě.

Když se na to dívám s odstupem, tak mám pocit, že porucha příjmu potravy často vychází právě z toho, že se sami k sobě nechováme s láskou. Zakazujeme si věci, trestáme se, a tím si vlastně ubližujeme. Proto ten název – Křivda.

Jak zpívám i v písni: „Je to moje křivda jen, ale ty křivdy musí ze mě ven.“ Chtěla jsem ji prostě pustit, nechat odejít. Protože věřím, že je důležité nenechávat v sobě žádné křivdy – a už vůbec ne ty, které máme sami vůči sobě.

V souvislosti s poruchou příjmu potravy se často mluví o anorexii. Mnoho lidí ale neví, že projevem může být i opak – tedy obezita. Nadváha způsobená častým přejídáním. Jak vnímáte pohled společnosti na obezitu?

Myslím si, že spousta lidí si vůbec neuvědomuje, jak různě může porucha příjmu potravy vypadat. Většina si ji automaticky spojí s anorexií nebo extrémní štíhlostí, ale pravda je, že to může mít i úplně opačnou podobu – třeba přejídání nebo obezitu.

Samozřejmě nejsem odborník, takže nechci nic definovat, ale z toho, co vidím a co sama vnímám, je porucha příjmu potravy hlavně o vztahu, který máme k jídlu a sami k sobě. O tom, jestli se trestáme, kontrolujeme, nebo si něco zakazujeme.

A právě proto může mít problém i člověk, u kterého bychom to na první pohled vůbec neřekli. Myslím, že je důležité přestat lidi posuzovat podle vzhledu a spíš se snažit porozumět tomu, co se za tím může skrývat. Empatie a pochopení podle mě dokážou udělat mnohem víc než kritika.

Co byste dnes vzkázala svému mladšímu já, které nenávidí svou postavu, a chce za každou cenu vypadat dokonale?

Nejdřív bych své mladší já objala.  Potom bych ho nechala, ať mi řekne, jak se cítí, a pak bych mu s úsměvem řekla, ať na to prostě prdí. Samozřejmě trochu s nadsázkou, ale myslím to vážně – chtěla bych mu vysvětlit, že to, jak vypadá, nijak neurčuje jeho hodnotu. Že už tehdy byla skvělá taková, jaká je.

Řekla bych jí taky, že to, jak se ke svému tělu chová, může mít později i zdravotní následky – což teď sama vidím – a že tělo si zaslouží spíš péči a vděčnost než trestání. Ukázala bych jí, kolik má kvalit, talentu a citlivosti, které tehdy možná sama neviděla.

A určitě bych ji taky víc postrčila k hudbě. V té době jsem si písničky psala jen do šuplíku, a dneska vidím, jak velká škoda byla, že jsem se tomu nezačala věnovat dřív. Takže bych ji prostě podpořila – objala, povzbudila a řekla jí, že všechno, co hledá, už dávno má v sobě.

 
Zdroj: autorský text/rozhovor