Pražská kapela Second Sunday nedávno vydala svou debutovou desku, kterou pokřtila ve vyprodané Vile Štvanici. Co si myslí o tom, že na koncerty chodí stále méně lidí? Jakou roli v kariéře muzikanta hrají sociální sítě? A jak vůbec vznikají nápady na písně? Na otázky odpovídá frontman kapely Ladislav Kočárník.

Vydat debutovou desku vám trvalo pět let. Proč?

Už od začátku jsme věděli, že nechceme nic tlačit, ale dělat tu hudbu tak, ať nás to baví a milujeme každý doušek. Zjistili jsme, že studio pro nás úplně není. Potřebujeme mít své prostředí a taky čas, aby z nás vyšlo to nejlepší. Pět let jsme se poznávali lidsky, stavěli studio a hledali jsme zvuk, který nás bude definovat. 

Nedávno proběhlo vysílání známé ankety Český slavík. Jak tuto soutěž vnímáte? Je podle vás relevatním ukazatelem popularity současných muzikantů?

Relevantní ukazatel to úplně není, ale nějakou část popularity určitě ukazuje. 

Vaše album nese název A lot of Seconds. Proč zrovna tento název? A byly ve hře i nějaké další názvy?

Žádné další názvy jsme na papíře neměli, byl to velmi rychlý proces vymýšlení. Název alba má ukazovat jiný pohled na vnímání času. Vteřina zábavy uteče úplně jinak, než vteřina, kdy čekáte na odpověď na otázku: „Vezmeš si mě?“

Život se nám mění díky jednotlivým vteřinám. To, co se děje posléze, je pouze následek té jedné vteřiny. 

Křest probíhal v pražské Vile Štvanici. Jaký je to pro muzikanta pocit – hrát nové písně poprvé naživo před publikem?

Byl to nejkrásnější pocit, co jsme doposud zažili. 

Kdo obvykle přichází s prvotním nápadem? A co vzniká jako první – melodie, nebo text?

Já. Přicházím s formou, texty a celou představou písničky. A poté už to dáváme dokupy, aby to sedělo všem členům kapely a aby to mělo to, co chceme.

Nedá se říct, co přichází první. U každé písně je signifikantní část něco jiného. U písně One Dollar Bill přišel první text, protože to bylo psáno v tom nejhlubším covidu a psaní textu byla forma terapie. U These Days Are Gone byla první melodie, která vznikla během jammu ve zkušebně. 

Minulý rok jste vyhráli soutěž kapel Strahov OpenAir Band Contest. Jak probíhala a co pro vás vítězství znamená?

Prošli jsme dvěma postupovými koly. Obě jsme vyhráli díky naším skvělým fanouškům, kteří nás přišli podpořit a hlasovat pro nás. 

Znamená to pro nás vážně hodně. Dodalo nám to velké sebevědomí a potvrdilo nám to, že to děláme dobře. Přičichli jsme si k velké stagi, což nás nakoplo na další práci a věřím, že jsme díky tomu dostali možnost hrát i na jiných místech. 

Momentálně se mluví o jakémsi úpadu v kultuře. Mladí lidé chodí podle průzkumů navštěvují méně hudební kluby a koncerty. Jak tuto problematiku vnímáte? 

Vnímáme to tak, že lepší to bohužel nebude a musíme být vděční za každého jednoho fanouška, který se na nás přijde podívat. I když tento názor asi nebude nejoblíbenější, tak i ta úroveň kultury upadá. A to je pro nás hnací motor. Chceme přispívat kultuře a tvořit to, co dotáhne mladé lidi zpět. 

Zpátky k vaší desce. Na koho vlastně cílíte? Nebo tímto způsobem o tvorbě nepřemýšlíte?

Nepřemýšlíme nad tím takto. Je to pro všechny, kteří mají rádi soft rock s prvky folku. Naši fanoušci jsou opravdu v každé věkové kategorii. Od prvňáčka po babičky, které to poslouchají u pletení ponožek. 

Muzikant dnes musí být taky tak trochu content creator na sociálních sítích, aby uspěl. Souhlasíte? 

Neřekli bychom trochu, ale spíše hodně. Mít nabušené sociální sítě už je důležitější, než mít vydané celé album. Na koncerty se chodí méně, na sociální sítě více. Proto se muzikanti musejí přesunout za fanoušky tam, a vlastně tvořit víc kontentu tam, než v hudebním portfoliu. 

Jaká písnička vám při tvorbě dala nejvíc zabrat a jaká naopak vznikla nejrychleji?

Nejnáročnější byla píseň Blind. Jak při skládání, tak hlavně při nahrávání. Aranže samotné písně nám zabraly minimálně měsíc a skládání samotné písně zabralo asi čtyři měsíce. Na druhou stranu jsme nejrychleji složili Don’t Give Up, kterou jsem napsal já s basákem Tomášem během jednoho odpoledne. U té byla největší výzva přenést citlivou dynamiku do nahrávky, ale věříme, že se nám to povedlo. 

Děkujeme za rozhovor. 

Zdroj: autorský článek, vlastní dotazování