Na první pohled vše vypadá dobře na papíře je Česká republika hvězda Evropy! Statistiky dokládají že se pyšníme jedněmi z nejmenších rozdílů v příjmech, což naznačuje menší propast mezi bohatými a chudými. Nezaměstnanost je tak nízká, že práci najde skoro každý, kdo chce. A po šíleném zdražování se ceny konečně uklidnily – už nám peníze nemizí před očima zas tak rychle. Čísla sice říkají, že se Česku daří, protože ekonomika roste, nezaměstnanost je nízká a inflace se už uklidnila. Jenže tahle ta čísla ukazují celkový stav země, ne to, jak se mají běžní lidé. Ve skutečnosti spousta lidí má problémy vyjít s penězi. Podle aktuálních dat pro rok 2025 je v Česku chudobou ohroženo přibližně 1,09 milionu lidí kdy se jejich počet za dva roky zvýšil o více než 120 000 lidí . Toto číslo zahrnuje nejen osoby bez příjmu, ale i ty, kteří sice pracují, ale jejich výdělky nedosahují dokonce ani na základní potřeby. Platy sice pomalu rostou, ale za poslední roky toho moc nedohnaly, protože ceny potravin, energií i služeb vyletěly nahoru. Takže i když si dnes někdo vydělá více než před dvěma lety, logicky si za to koupí méně věcí. Nejhůře jsou na tom nízkopříjmové skupiny, samoživitelé, senioři v nájemním bez vlastního bydlení, rodiny s dětmi a lidi žijící v nájmu. Tito lidé utrácejí většinu svých příjmů právě za potraviny, energie a základní služby. Oslnivý obrázek statistik tak skrývá hluboký paradox, většina lidí necítí spravedlivě a jejich peněženky to znatelně tíží dokonce víc než kdy předtím. Vyšlo najevo, že více než 57 % Čechů vnímá sociální politiku jako nedostatečnou nebo nespravedlivou. Jak je možné, že země s tak dobrými čísly zároveň bojuje s pocitem nespravedlnosti a narůstajícím  počtem lidí ohrožených chudobou? 

Když práce nepřináší jistotu   

V naší zemi existuje rostoucí skupina lidí, kterou označujeme jako "chudí pracující". Jsou to ti, kteří sice mají práci, sice denně chodí do zaměstnání a odvádějí kus poctivé dřiny, ale jejich výplata jim jednoduše nestačí na to, aby pokryli základní životní náklady . Podle odhadů organizací, jako je Charita ČR a Evropská asociace pro boj proti chudobě (EAPN), se tento problém týká zhruba 300 000 až 350 000 lidí v Česku. Nejčastěji jde o zaměstnance v profesích, které jsou pro fungování společnosti často klíčové, přesto dlouhodobě podhodnocené. Mluvíme tu například o prodavačkách v supermarketech, pokladních, nebo pečovatelkách, které se starají o naše seniory a nemocné. Rozdíl mezi jejich vydělanou mzdou a sociálními dávkami, které by dostali, je nepatrný , jejich motivace pracovat je vidina nároku na důchod ale třeba i lepší přístup k bydlení, úvěrům nebo respektu okolí. Neznamená to, že zmíněné  sociální dávky jsou nadstandardní, pouze je to ukazatel toho, jak někteří zaměstnanci stojí na propasti chudoby. Jedním z klíčových faktorů, který tento problém prohlubuje, je vysoké daňové zatížení práce v Česku. Podle Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) patří naše země mezi ty, kde zaměstnavatelé platí poměrně vysoké odvody na sociální a zdravotní pojištění za své zaměstnance. To snižuje prostor pro zvyšování čistých mezd, které zaměstnanci dostávají. Ve výsledku tak lidem zbyde v peněžence méně, a to i když jejich zaměstnavatelé platí značné částky. 

Zdravotní péče: systém dosluhujících praktiků, specialisté mimo dosah 

Univerzální zdravotní pojištění zaručuje každému občanovi přístup , ve skutečnosti je ale dostupnost služeb v Česku nerovnoměrná a alarmující. Systém praktických lékařů pro dospělé se postupně rozpadá. Může za to průměrný věk praktiků kterým je přes 55 let, více než 40 % je starších šedesáti, a ročně přibývá jen asi 240 nových lékařů. Zaniklo přes 400 ordinací, zejména v menších městech a regionech jako Ašsko nebo střední Čechy. Pacienti zde končí bez registrace nebo sdílí přeplněné kapacity. Co se týče specializovaná péče je dostupná ještě hůře. Psychiatrie, geriatrie, dětská neurologie — v mnoha krajích jsou čekací lhůty několikaměsíční, v některých případech neexistuje ambulantní pracoviště dokonce vůbec. Podle Národního ústavu duševního zdraví má odbornou pomoc jen 43 % dospělých s duševními obtížemi. Zákonná garance tedy neznamená reálný přístup. 

Rodiny a dávky: systém existuje, ale nedosáhne na něj každý kdo potřebuje

Další trhlinu v sociálních jistotách odhaluje systém dávek. Přídavek na dítě pobírá přibližně 150 000 domácností, i když nárok jich má dokonce přes 600 000. Příspěvek na bydlení dostává asi 250 000 domácností, reálně by mohl pomoci více než 500 000. Je evidentní že mnozí o pomoc nežádají. Důvody, proč lidé o pomoc nežádají? Složitá administrativa, obavy ze stigmatizace pobíračů dávek, nedostatek informací nebo nepřehledné podmínky. Mimo jiné právě i díky těmto důvodům bude v říjnu zavedena tzv. Superdávka. Jde o jednotnou dávku státní sociální pomoci, která má být administrativně jednodušší a kombinovat právě ony složky na dítě, bydlení a živobytí. Dílo pod taktovkou Mariana Jurečky, má zpřehlednit podporu pro potřebné a také má občany lépe motivovat ke zlepšení vlastní situace. Jenže znovu, realita je komplikovanější: systém například nově nezohledňuje situaci u samoživitelek a samoživitelů, pečujících osob nebo lidí se  zdravotními omezeními. Zákon automaticky považuje za zranitelné jen rodiče s dětmi do 7 let; pokud je dítě starší, rodič musí prokázat pracovní aktivitu, a to i v případech, kdy je péče časově neslučitelná s běžným úvazkem. Osoby se zdravotním postižením, které mají I. stupeň invalidity nebo dlouhodobou nemoc, musí prokazovat pracovní aktivitu, i když zdravotní stav to neumožňuje. Systém nepočítá s kolísáním zdravotního stavu ani s potřebou flexibility. Další do výčtu problémů je, že ministerstvo dosud nezveřejnilo žádnou kalkulačku, kde by si jednotlivý žadatelé mohli spočítat reálné dopady. Dokonce MPSV samo přiznává, že třetině klientů se pomoc sníží, což může znamenat výpadek podpory až pro půl milionu domácností. Lidé s příjmem okolo 25 000 korun mohou o pomoc přijít, přestože pracují. Reformní logika tak může ve svém důsledku snížit životní jistotu i těm, kteří se snaží jednat odpovědně. 

Důchody: systém stabilní, ale s pomalým růstem 

Průměrný starobní důchod v roce 2025 činí podle údajů ČSSZ 21 080 Kč měsíčně, což představuje meziroční nárůst o 358 Kč. Základní výměra důchodu vzrostla na 4 660 Kč. Na papíře to vypadá dobře, pokud nezjistíme, že procentní část byla navýšena pouze o 0,6 %, což je nejnižší valorizace za posledních pět let. Tato nízká valorizace byla důsledkem nové legislativy, která zpomalila růst důchodů v reakci na předchozí mimořádné navyšování během období vysoké inflace. Je dobře, že tímto zvýšením většina seniorů se formálně dostává nad hranici příjmové chudoby (stanovenou na 16 774 Kč měsíčně pro jednotlivce), ale reálná životní situace mnohých bohužel zůstává kritická. Zejména senioři bez vlastního bydlení, žijící osamoceně v nájmu nebo bez rodinné podpory, čelí nedostatku prostředků na základní potřeby, jako jsou léky nebo kvalitní strava. Podle nejnovějších dat ČSÚ bylo je příjmovou chudobou ohroženo 33,2 % jednotlivců starších 65 let žijících sami. Stabilita důchodového systému zůstává zachována díky pravidelné valorizaci a reformním krokům, jako je postupné zvyšování důchodového věku a úprava výpočtu důchodů. Nicméně systém je dlouhodobě deficitní — jen za únor 2025 skončil ve ztrátě 8,31 miliardy Kč, a za celý rok 2024 činil schodek přes 50 miliard Kč. To vyvolává otázky o reálné efektivitě systému, zejména ve vztahu k udržitelnosti a spravedlivému rozdělení prostředků. 

Máme se dobře? 

České ekonomice se daří a jako stát se má dobře, ale značná část lidí se dobře nemá i přesto že hrubý domácí produkt roste o více než dvě procenta ročně, inflace se po bouřlivém období konečně ustálila na úrovni kolem 2,4 % a státní rozpočet se konsoliduje. Makroekonomická stabilita Česka je tedy neoddiskutovatelná a z těchto čísel se může zdát, že „se máme dobře“. Jenže makroekonomická čísla nejsou obrazem každodenní reality. Běžný občan žije ve světě, kde ceny potravin a služeb narostly rychleji než platy. Reálná kupní síla domácností stále nedosáhla úrovně před rokem 2019 a ten pocit drahoty, nejistoty a tlaku na rozpočet není jen nálada — je to reálná zkušenost, kterou potvrzují data. Lidé vnímají každodenní život jako dražší a náročnější. Statistická rovnost totiž neznamená skutečnou rovnost zkušenosti. Česko dál zůstává bezpečnou a díky Bohu demokratickou zemí s docela vysokou mírou sociální soudržnosti, ale zároveň čelí tomu, že výrazná část obyvatel má oprávněný pocit nejistoty, tlaku a drahoty. A ten pocit není jen emocionální — je podložený fakty. Jak to vnímáte vy, máme se skutečně dobře? Nebo to platí jen ve statistikách?