Její profil na Instagramu sleduje téměř deset tisíc lidí. Nejprve měl sloužit jako její terapie, brzy ale pochopila jeho edukativní potenciál. Co je pro ni to vůbec nejhorší na emočně nestabilní poruše, známé také jako hraniční? V čem jí pomohly terapie? A co obnášela práce peer konzultantky? Nejenom o tom se rozpovídala v dlouhém otevřeném rozhovoru.
Vzpomínáte si na den, kdy vám byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti (HPO)? Co tomu předcházelo? A jaký byl váš první pocit, prvotní myšlenka?
Moc si na něj nevzpomínám, a to z toho důvodu, že můj lékař mi diagnózu vůbec nesdělil. Zjistila jsem ji úplnou náhodou až při tom, když mi vytiskl doporučení na psychoterapie a já to viděla černé na bílém. Předcházely tomu moje problémy ve vztazích, plačtivé záchvaty na veřejnosti, neschopnost regulovat svoje emoce a hlavně panické ataky, které jsem měla.
Když jsem se o své diagnóze dozvěděla, byla jsem zmatená – nevěděla jsem, co to znamená. Jako první myšlenka mi proběhlo hlavou: „Tak Jančo, asi jsi rozbitá.“ Zároveň ovšem přišla velká úleva, protože mi konečně všechno začalo dávat smysl a všechno do sebe zapadlo jak puzzle. A tak jsem se o své poruše začala edukovat.
Jak na tuto zprávu reagovala vaše rodina a nejbližší okolí?
Rodinu bohužel nemám, ale blízké okolí reagovalo poměrně dobře a empaticky. Blízcí mě berou takovou, jaká jsem.
Někdy se duševním nemocem přezdívá rakovina duše. Je to podle vás přehnané, nebo naopak trefné přirovnání?
Každá duševní nemoc je unikátní. Označení „rakovina duše“ je označení, kterým se snaží lidé říct, že je to vážné a že to není jenom slabost. Mně osobně to označení přijde příliš fatalistické, protože rakovinu si lidé spojují s něčím smrtelným a nevratným, kdy u psychických obtíží tomu tak často není – spousta lidí se výrazně zlepší nebo i uzdraví.
HPO ale není nemoc. Jak už z názvu vyplývá, jde o poruchu osobnosti. Jaký je v tom rozdíl?
Zjednodušeně můžeme říct, že osobnost je soubor duševního života člověka. Jde o vlastnosti člověka, které jej utvářejí. Porucha osobnosti znamená, že tyto rysy, které jsou vrozené (temperament) i získané (charakter), se podstatně odlišují od vlastností většinové společnosti.
Jak se tedy vlastně v průběhu běžného dne cítíte?
Jako na horské dráze. Je to mix pocitů během jednoho dne. Kdybych to měla shrnout do jedné věty: je to jako žít s emocemi bez regulátoru hlasitosti – všechno je hlasitější, rychlejší a bolavější než u většiny lidí.
Kdybyste měla říct, co je na HPO to nejhorší, co by to bylo?
Pro mě je to strach z opuštění, který je velmi silný. I drobnosti, jako je třeba zpožděná zpráva nebo změna tónu hlasu, ve mně vyvolávají úzkost.
Kdybyste měla HPO popsat jako nějakou bytost, jak byste ji popsala?
Kdybych měla HPO popsat jako nějakou bytost, tak by byla intenzivní, zraněná a extrémně citlivá. Měla by obrovské srdce. Cítila by všechno víc než ostatní. Milovala by naplno. Když by ji něco zranilo, tak jako by se jí rozpadl svět. Byla by neustále ve střehu, jestli ji někdo neublíží. Uměla by se změnit během vteřiny, protože její svět by byl černobílý v momentě, kdy přijde strach. Nesla by v sobě prázdno, protože když by byla sama, nevěděla by kým úplně je, jako by uvnitř byl prostor, který čeká na to, až ho někdo zaplní.
Jenže vy na svém Instagramu, kde o této poruše šíříte osvětu, hovoříte také o pozitivech. Co tedy naopak považujete za to největší pozitivum?
Rozhodně intenzitu prožívání. Schopnost hluboké radosti i lásky. Lidé s HPO prožívají věci mnohem silněji než ostatní. Když se emoce stabilizují, tahle intenzita se mění z chaosu na hloubku.
Co vás k založení profilu motivovalo?
Profil jsem původně sobecky zakládala jako nějakou další formu svojí terapie. Pak mi ale došlo, že bych svou bolest mohla přetavit v něco smysluplnějšího – a to nejen v edukaci sebe, ale i okolí.
Ačkoliv je obsah na vašem profilu edukativní, je také zároveň velmi osobní až intimní. Nelitujete někdy své otevřenosti? Přece jen tam hovoříte k tisícům cizích lidí a lidé na sociálních sítích, jak všichni víme, nebývají vždy empatičtí a milí.
Své otevřenosti nelituji. Myslím si, že autenticita je v tomto případě na místě, aby lidé pochopili intenzitu prožívání člověka s HPO. Málokdy se najde někdo, kdo by ke mně byl neempatický. Mám to štěstí, že jsem si tu vytvořila velkou komunitu moc skvělých a empatických lidí. Navzájem se podporujeme. Neubližujeme si.
Před časem jste se tam také zmínila, že jste podstoupila ketaminovou terapii. Jaká to byla zkušenost?
Ketaminem asistovaná psychoterapie byla super zkušenost. Zážitek jako takový byl velice zajímavý a osvobozující – určitě bych si ho chtěla někdy zopakovat. Akorát tedy na mě měla krátkodobý účinek, nikoliv dlouhodobý, jak bývá spíše zvykem.
Vedle toho pravidelně chodíte na psychoterapie. Jak je to dlouho a jak se v čase měnila jejich intenzita? Vystřídala jste více terapeutů či terapeutek?
Psychoterapii podstupuju už čtvrtým rokem. Ze začátku to bylo hodně intenzivní – chodila jsem třeba i třikrát týdně. Momentálně jsem na frekvenci dvou sezení za měsíc a vyhovuje mi to. Terapeuta mám stálého – pořád toho prvního.
V čem přesně vám terapie pomohly nebo pomáhají?
Terapie není jen „povídání o problémech“. Je to spíš trénink mozku, emocí a vztahů v bezpečném prostředí — a u HPO může být opravdu zásadní. Mně terapie pomohly pochopit, co se se mnou děje, naučila jsem se regulovat emoce, získala jsem větší kontrolu nad reakcemi a pomalu uzdravuju svoje vztahové vzorce. A hlavně jsem konečně zažila bezpečný vztah. Terapeutovi věřím, že mě neopustí, ať budu jakákoliv.
Co vám v začátku pomohlo se během terapií otevřít? Přece jen je terapeut cizí člověk.
Otevřít se u terapeuta je pro spoustu lidí jedna z nejtěžších věcí — a zvlášť pokud má člověk zkušenost s intenzivními emocemi, tak to může působit skoro jako skok bez jištění. Dobrá zpráva je ta, že se to nemusí zvládnout hned ani dokonale. Otevírání je proces, ne výkon.
Já jsem v terapii začala pravdou o tom, že se bojím. Paradoxně totiž nejlepší první krok není otevřít se, ale říct: „Mám strach se otevřít.“
Tohle je už samo o sobě autentické otevření — a pro terapeuta velmi cenná informace. Je dobré si uvědomovat, že terapeut tam není od toho, aby druhého soudil. Navíc už slyšel skoro všechno a jeho práce je unést i těžké věci.
Obzvláště palčivým tématem bývají u lidí s HPO partnerské vztahy. Je pro ně typická jejich nestabilita. Vy jste přesto měla poměrně dlouhý vztah. Co vám v této době pomohl si partnera udržet?
Můj nejdelší vztah trval skoro deset let. Často to se mnou měl partner náročné, ale nikdy to se mnou nevzdal. Je fér říct narovinu: stabilní vztah u HPO není o tom necítit věci, ale naučit se je unést a nenechat jimi řídit chování. Je důležité umět oddělovat emoci od reakce, naučit se pojmenovávat triggery, komunikovat zranitelnost, neútočit, budovat si vnitřní jistotu, nastavit si hranice a pracovat s cyklem idealizace a devalvace. Základem je naučit se regulovat emoce a vybrat si i partnera, který to bude schopen unést.
Nedávno jste změnila zaměstnání. Začala jste pacientům s HPO pomáhat jako tzv. peer konzultant. Co přesně tato pozice obnáší a jak vypadá váš běžný den?
Peer konzultant je člověk s vlastní zkušeností s duševním onemocněním, závislostí nebo jinou náročnou životní situací, který pomáhá ostatním na jejich cestě k zotavení. Jeho cílem je ukázat realitu toho, že i s duševním onemocněním se dá žít plnohodnotný a spokojený život.
Můj běžný den vypadal tak, že dvakrát týdně jsem ráno nastoupila na určitá oddělení na komunitu, kde jsem se představila, vysvětlila, co dělám a nabídla pacientům, že si se mnou mohou domluvit schůzku. Poté jsem si případné zájemce naplánovala na schůzky a zapsala do diáře a šla jsem na již předtím naplánované schůzky, kde si s pacienty povídáte o čemkoliv, co pacient uzná za vhodné. Jako peer mu vysvětlíte koncept zotavení a předneste svou osobní životní zkušenost a s tím se poté pracuje dále.
Jaké to je vidět druhé lidi, jak se trápí – když víte, jak se cítí?
Když má člověk vysokou citlivost, může být kontakt s cizím utrpením až fyzicky intenzivní. Když vidím někoho trápit se, tak cítím s ním. Nejde jen o pochopení, ale empatie se mění v něco jako sdílenou bolest. Je to místy tedy až bezmocné.
Jaké práce jste dělala před tím a jak jste to v souvislosti s HPO zvládala? Je pro lidi s touto poruchou vůbec klasický full-time uvázek udržitelný?
Po maturitě jsem začínala jako soudní zapisovatelka, poté jsem pokračovala jako vedoucí kanceláře a pak jsem se stala přestupkářkou. Pokud má člověk pro danou práci drive, tak je podle mě jakákoliv práce udržitelná. Mně musí daná práce dávat velký smysl. Myslím si, že full-time job ve stabilním prostředí je udržitelný, ale opravdu záleží na člověku. Ke každému bychom měli přistupovat individuálně.
Kdybyste si měla zvolit mezi HPO a upoutáním na invalidní vozík, co byste zvolila a proč?
Zde se porovnávají dvě hodně těžké životní situace. Ale vybrat, co je lepší mezi HPO a životem na vozíku, vlastně nejde moc férově. Protože u každého člověka je to úplně jinak těžké, obojí má jiný typ bolesti a obojí se dá zvládat líp nebo hůř podle podpory, prostředí a léčby. Někteří lidé by řekl, že budou radši mít stabilní mysl a omezené tělo, jiní zase, že radši svobodné tělo než bolest v hlavě. A obě odpovědi jsou validní.
Dříve duševní nemoc či porucha znamenala poměrně jasné stigma a tabu. Jak to vnímáte v současné společnosti?
Vnímání duševního zdraví se za poslední roky opravdu posunulo — ale není to jednoduchý příběh zlepšení. Spíš jde o směs pokroku i nových problémů. Je to méně tabu než dřív. Dřív se o věcech jako je HPO nebo deprese nemluvilo vůbec, lidé se báli vyhledat pomoc a diagnóza mohla znamenat společenské vyloučení.
Dnes je tomu tak, že je běžnější chodit na terapii, mluví se o tom veřejně a roste důraz na „duševní zdraví je stejně důležité jako fyzické“. Stigma se výrazně zmenšilo, hlavně u mladších generací, ale stále tu je.
Zdroj: vlastní dotazování
Náhledová fotografie: archiv Jany Novákové
