Hledání práce jsem si představovala jako relativně jednoduchý proces. Ostatně z mých předchozích zkušeností to tak bylo. Pošlu životopis, případně motivační dopis (a portfolio), přijdu na pohovor, řeknu, co umím a co hledám, a oni mi řeknou, zda se hodím. Realita roku 2025? Připadá mi, jako bych se zapsala do nekonečného maratonu, kde každý další kilometr je ještě absurdnější než ten předchozí. 

Žádný věk ani rodinný stav není „ideální“ 

V HR světě (mám pocit) se lidé dělí na dvě kategorie: ti, kteří určitě brzy otěhotní, a ti, kteří otěhotní později, ale taky určitě (a pak jsou tu muži). Samozřejmě, že tyto otázky nemají na pohovoru, co dělat, ale v rámci small talku či zkušeností náborářů si vás stejně zařadí. 

Jako mladá a svobodná žena (jsem ve vztahu, ale nikde to nezmiňuji…) se ocitám v permanentním podezření, že si brzy najdu vztah a odejdu na mateřskou. Jako kdyby moje motivace rozvíjet se a pracovat byla jen nějaká přechodná zábava, která skončí v okamžiku, kdy nastoupí hormony.

Když je žena ve vztahu, HR si myslí: „vezmou se a otěhotní.“ Vdané ženy to mají údajně také „jasné“: „to dítě přijde brzy, to přece tak bývá.“ A pokud už dítě máte, slyšíte variantu B: „bude pořád nemocné“. Nebo variantu C: „bude chtít časem druhé“. Možná jste pak v kategorii Fň (jak říkával můj učitel na střední) a to, že máte dospělé děti, všechno vyřešené, ale v tom případě pak „nezapadáte“ do „mladého“ kolektivu (to se může týkat i můžu, samozřejmě – stejně tak jako ostatní kategorie v případě samoživitelů). 

A pak je tu moje oblíbená kategorie: svobodná, bez dětí, ale dálkově studující (školu mám napsanou v životopise). V tu chvíli se HR rozzáří: „Aha! Takže bude dávat přednost škole. Nebude se soustředit. A po státnicích dítě.“ Jednoduše řečeno — jakýkoli stav je problém. Zdá se, že neexistuje ideální věk nebo životní fáze, ve které by člověk nepředstavoval riziko. 

Je únavné, že místo zkušeností, dovedností nebo talentů pomyslně řeším neustále „co kdyby“. Co kdybych otěhotněla. Co kdybych dala přednost škole (typicky otázka: „Kolik vám to tak zabírá času? To asi bude chtít volno na zkoušky, že …“. Co kdybych se vdala. Co kdybych měla dítě. Co kdybych měla druhé. Jenže realita je taková, že o spoustě těch věcí sama nevím — a možná ani nechci vědět. Ale zaměstnavatelé mají jasno za mě. 

Je mi jasné, že je spousty HR, kteří tohle neřeší a soustředí se na to podstatné pro pozici. Jen tu reflektuji své zkušenosti a své pocity z výběrových řízení za poslední 3 měsíce.

Výběrová řízení jako neplacená stáž

Když už se konečně dostanu k tomu, že si nějaké místo vyhlédnu, pošlu životopis a oni mě pozvou dál, následuje další zajímavá fáze – neplacená stáž. A to vše po večerech, protože stále pracuji a učím se na zkoušky. Testy, úkoly, případové studie, prezentace, návrhy strategií — to všechno děláte doma, ve svém volném čase. Hodiny a hodiny práce, za kterou nedostanete ani korunu. A přitom po vás často chtějí profesionální výstup, který by se jinde dal fakturovat jako zakázka.

A výsledek? Někdy se vám neozvou vůbec. Někdy napíšou jednou větou „Děkujeme, ale vybrali jsme jiného kandidáta.“ A někdy vás pozvou na další kolo. A další. A další.

V Praze nejsou výjimky i čtyřkolové pohovory (a někdy i tzv. „Den na zkoušku “). Člověk má pocit, že bude mít ještě pohovor u někoho, kdo se tváří jako samotný strážce pekel, který váš životopis přepočítá do binárního kódu a podle toho rozhodne, zda jste hodna 35 tisíc hrubého. V Praze. Po všech těch úkolech, kolech (kde si mimo jiné přijdete jako na výslechu) a hodinách příprav. Samozřejmě je to způsobeno tím, že u spousty pozic nejsou uvedené platy ani jejich rozmezí. A váš požadavek nejdříve odkývnou a pak řeknou, že to je mimo jejich možnosti. (To se snad s příchodem „transparentnosti odměňování“ změní).

Mezitím pracujete, učíte se, žijete. A všechno si bere svoji daň

Hledání nové práce není „jen“ o výše zmíněném. Je to psychická zátěž. Neustálé přemýšlení o tom, kam to vlastně celé směřuje a kdy už bude konec. Pocit, že jste neustále v nějakém limbu. Čekáte na odpovědi. Čekáte na rozhodnutí. Čekáte, až si někdo „tam nahoře“ řekne, zda stojíte za pohovor. U mě se k tomu přidává ještě příprava na zkouškové. To znamená, že žiju tím, že jdu do práce, pak plním úkoly a pak se učím. A někde mezi tím se snažím ještě trochu fungovat jako člověk (God Bless mému příteli, který tohle trpí už několik měsíců). Někdy mám pocit, že je to na hlavu. Že je toho prostě moc. 

Proč odcházím a proč je to zároveň těžké i správné.

Odcházím z práce, kde jsem byla spokojená. Z místa, kde jsem měla pocit, že někam patřím. Jenže atmosféra se změnila. Nerovné podmínky, bossing, šikana i diskriminace jsou věci, které vás postupně rozloží zevnitř. Člověk začne pochybovat o sobě a o své hodnotě.

Bolí mě to o to víc, že to není jen o mně. Nejsem jediná, kdo odchází. Toxické prostředí nikdy netrvá jen u jednoho člověka. Rozlézá se jako nemoc. A pokud ji management ignoruje nebo podporuje, je jen otázka času, kdy postupně začnou odcházet zaměstnanci napříč firmou.

A tak jsem se rozhodla jít pryč. Pro sebe, pro své zdraví, pro svou budoucnost.

Věřím, že najdu místo, kde budu moct zase dýchat

I když je hledání práce náročné, ponižující a někdy až absurdní, věřím, že má smysl pokračovat. Že existují firmy, kde se lidé chovají fér, kde se oceňují zkušenosti a výstupy a kde se nehledají důvody, proč je kandidát problém.

Hledám práci, která bude nejen důstojným příjmem, ale i prostorem, kde budu moct tvořit, růst a fungovat mezi lidmi, kteří si navzájem věří. A věřím, že ho najdu. Možná je hluboko zakopané mezi desítkami zbytečných kol, směšně nízkých nabídek a absurdních case studies, ale jednou ho najdu.

A nejsem v tom sama. A v tom je možná to jediné uklidňující — že tohle je zkušenost, kterou sdílí mnoho lidí. A že společně máme šanci ji jednou změnit.


*foto Pixabay