Mrazivá noc, teploty pohybující se k -40°C a extrémní podmínky uralské divočiny. V posledních okamžicích někteří členové výpravy utíkají ze stanu pouze ve spodním prádle, bez bot a prchají před neznámým nebezpečím. Poté jsou nalezeni bez známek života. Takto pravděpodobně probíhaly poslední chvíle členů Ďatlovovy výpravy z roku 1959. Devět zkušených běžkařů se stalo předmětem jedné z největších ruských záhad. Co mělo tak pro zkušené horaly sloužit jako dosažení vrcholu hory Otorten a zdolání trasy III. kategorie, tedy nejnáročnější, se stalo zdrojem množství konspiračních teorií. Jak výprava probíhala, jaké existují důkazy a jaká vysvětlení se pro Ďatlovovu výpravu nabízejí?

Průběh Ďatlovovy výpravy

Výprava započala 23. ledna 1959 v oblasti ruského pohoří Uralu. Na vzestup úbočí hory Cholat Sjachyl, což znamená v jazyce zdejšího kmene Mansijů „Mrtvá hora,“ se chystala skupina o deseti členech s vedoucím výpravy Igorem Ďatlovem. Na výpravu se vydalo osm mužů: Igor Ďatlov, Jurij Dorošenko, Georgij Krivoniščenko, Alexander Kolevatov, Rustem Slobodin, Nikolaj Thibeaux-Brignolles, Semjon Zolotarjov, Jurij Judin a dvě dívky Zinaida Kolmogorovová s Ludmilou Dubininovou. Cílem bylo dosáhnout vrchol v Sverdlovské oblasti – na hoře Otorten a ujít zhruba 300 kilometrů za 16 dní – toho skupina bohužel nikdy nedosáhla. Trasa byla velmi náročná, ale všichni členové výpravy byli zkušení. Devět členů skupiny také studovalo na Uralském polytechnickém institutu (Dyatlovpass.com). 

A tak se skupina v první den výpravy dopravila vlakem do města Ivděl a pokračovala v nákladním voze do osady Vižaj, poslední obydlené oblasti poblíž hory Otorten. Před tím než se vydali na samotný výstup se Jurij Judin od výpravy odpojil, protože se mu zhoršil zdravotní stav. Jurij trpěl chronickým revmatismem – silnou bolestí kloubů. Toto rozhodnutí mu zachránilo život a stal se tak jediným přeživším původní Ďatlovovy sestavy. Zbylých devět členů pokračovalo ve výpravě. Postupně mířili dále k okraji horské oblasti. Na základě fotografií a deníku se k němu dostali 31. ledna, poté se začali chystat na výstup a 1. února se skupina začala pohybovat průsmykem směrem k vrcholu.

Běžkaři se původně pravděpodobně chtěli dostat na druhou stranu průsmyku, ale počasí jim změnilo plán. Sněhová bouře a nízká viditelnost skupinu stáhla směrem k Cholat Sjachyl (Mrtvé hoře). Následně si uvědomili svou chybu a rozhodli se utábořit na zasněženém úbočí hory a to i přesto, že se od nich 1 a půl kilometru nacházel les, kde by se mohli úkryt před nepříznivými podmínkami. Tohle rozhodnutí se pro skupinu stalo osudným. (History Skills)

Ďatlov se domluvil se sportovním klubem, že pošle telegraf ihned po návratu do osady Vižaj. Podle plánu výpravy se tak nejpozději mělo stát 12. února. Zároveň se počítalo s tím, že se expedice může svým návratem zpozdit. Proto zpočátku nikdo na zpoždění nereagoval. Když se ovšem stále nikdo nevrátil, začalo docházet k obavám. První pátrání začalo 20. února. Později se zapojila armáda i policie s patracími letadly a vrtulníky.

Co vyšetřovatelé našli za důkazy?

První důkaz nalezl až 26. února student Michajl Šavarin, který objevil prázdný, zevnitř rozříznutý stan polozasypaný sněhem. Kolem stanu dále ležely boty, oblečení, peníze a potraviny. Uvnitř zůstalo další vybavení pro přežití, včetně kabátu a bot. Od stanu vedly ve sněhu stopy směrem k nedalekému lesu, to naznačuje, že devět členů prchalo ve zmatku ze svahu, někteří jen v ponožkách nebo zcela naboso. Asi po 500 metrech byly stopy zakryty sněhem.

Na okraji lesa nalezla záchranná skupina první dvě těla Georgije Krivoniščenka a Jurije Dorošenka společně s vyhaslým ohništěm pod velkou borovicí. Oba muži byli nalezeni pouze ve spodním prádle a měli popáleniny na rukou, pravděpodobně z toho, jak se snažili zahřát.

Zároveň si vyšetřovatelé všimli polamaných větví stromu do výšky pěti metrů, na kterých byl nalezen kousek kůže. Dá se tedy usoudit, že se snažili na větve vylézt. Tomu také napovídají odřeniny na tělech mužů.

Mezi stanem a borovicí vyšetřovatelé našli další tři těla ve vzdálenostech 300, 480 a 630 metrů. Šlo o vedoucího Igora Ďatlova, Zinu Kolmogorovovou a Rustema Slobodina. Podle jejich poloh se pravděpodobně snažili vrátit zpět ke stanu.

Poslední čtyři členy výpravy se podařilo nalézt až o dva měsíce později v květnu. Čtveřice byla nalezena v nedaleké rokli pod čtyřmetrovou vrstvou sněhu. Šlo o nejděsivější objevy, tito lidé totiž měli zranění srovnatelná s nárazem auta ve vysoké rychlosti. Oběti měly rozdrcené hrudníky a proražené lebky. Dvěma obětem chyběly oči a jedné jazyk, tato zjištění jsou dnes často přisuzována přirozenému rozkladu. Zvláštnost případu navíc prohlubuje skutečnost, že u oblečení obětí byla zjištěna zvýšená radioaktivita, ta je dnes přisuzována tomu, že šlo o kontaminaci sovětského jaderného závodu Majak, kde dva z členů dříve pracovali.

Jak se dá záhada vysvětlit?

Oficiální sovětské vyšetřování z roku 1959 bylo rychle uzavřeno s velmi vágním závěrem: smrt měla způsobit spontánní přírodní síla, kterou členové nedokázali překonat. Tento závěr spustil velkou vlnu spekulací a během desítek let vzniklo přes 75 různých teorií.

Některé z nich věřily útoku domorodého kmene Mansijů, napadení yettim nebo dokonce útoku mimozemšťanů. Objevily se také konspirace o tajných testech sovětských zbraní či raket, politického útoku nebo intoxikace. Mezi více běžné teorie se uváděla vina přírodních podmínek. Nehodu mohlo způsobit – počasí, lavina, horská bríza, infrazvuk (tzv. Kármánovy víry) nebo útok zvířete.

Případ se znovu otevřel mezi lety 2019 a 2020, kdy ruská prokuratura označila za pravděpodobného viníka extrémně špatné počasí a uvolnění sněhové desky nad stanem, která přiměla členy před lavinou utéct. 

Švýcarský výzkum v roce 2021 přišel s nejnovější verzí expedice

Ačkoliv ruská prokuratura předložila podrobnější důvod k uzavření nešťastné expedice, mnozí experti chtěli podrobnější detaily. 

Jak informuje server Ati, na kloub této záhady se proto podívali švýcarští vědci Johan Gaume a Alexandr Puzrin, kteří svou studii publikovali ve vědeckém časopise Communications Earth & Environment. Aby dvojice dosáhla spolehlivých výsledků spojila inženýrské modely se simulacemi pohybu sněhu. Podle National Geographic se inspirovali zobrazením sněhu z pohádky Ledové království (Frozen). Gaume kontaktoval tvůrce animace a některé principy těchto CGI simulací adaptoval pro vědecké modelování sněhu.

Průlomové simulace ukázaly jednu z pravděpodobných verzí toho, co se mohlo v mrazivou noc odehrát. V moment kdy běžkaři vykopali ve sněhu zářez pro stan, fatálně narušily stabilitu svahu. Silný vítr poté dlouhé hodiny shromažďoval nad stanem velké množství sněhu, z něhož vznikla těžká tvrdá deska. Ta uprostřed noci praskla a zřítila se přímo na spící výpravu. Švýcarský výzkum tímto také vysvětluje brutální zranění hrudníku a lebek, protože skupina pod sebou měla vyskládané tvrdé lyže jako izolaci. Náraz těžkého bloku sněhu je tak rozdrtil mezi dvěma povrchy. 

Výzkumníci poté odhadují, že přeživší se snažili zachránit své kriticky zraněné kamarády – proto rozřízli stan zevnitř a pokusili se vyhledat pomoc postupným sestupem do lesa. Tam ovšem narazili na kriticky nízké teploty dosahující až -40°C, kde drastickým podmínkám podlehli.

Ačkoliv moderní věda pravděpodobně našla logické vysvětlení pro záhadu Ďatlovovy výpravy, přesný sled událostí z osudné noci navždy zůstane skrytý pod sněhem Mrtvé hory.


Zdroje: National Geographic, Ati, History Skills, Wikipedia, Dyatlovpass.com

Foto: Russian National Archives, Ati