Jak se kapela z městečka, kde žije cca sedm tisíc lidí, dostala až na Broadway? Letos kapela Denwer vystoupila na prestižním festivalu, kterého se účastnilo tisíce lidí. Po Davidovi Kollerovi jde o druhou českou kapelu, která se stala tamním headlinerem. Podle slov manažera se tam dostali kvůli úspěchu písně "Chvíle s tebou". Navíc si zahráli také na VIP soukromé akci, kde vystupovali pro slovenskou politickou smetánku. 


Nedávno jste se vrátili z USA, kde jste měli koncert. Jak se kapela z Mikulova, jako jste vy, dostala k takové příležitosti?

DANIEL BEDŘICH (zpěvák): V Americe máme kamaráda Láďu Kulíška, který má v New Yorku restauraci. My jako kapela se mu celkově líbíme. A tak jsme dostali nabídku, abychom u něj zahráli. 

Jenže potom z toho sešlo. Já jsem kluky nechal ve štychu, protože jsem byl hlasově indisponován. Kluci tak museli jednu akci odehrát beze mě. V ten den jsem byl k němu zrovna pozván na jeho padesátiny, které se konaly v Mikulově. Přemluvil mě, abych s klukama zazpíval jednu písničku. Když jsem dozpíval, tak se definitivně rozhodl, že nás tam chce. 

Pro koho jste tam hráli? Bylo vystoupení v něčem jiné než obvykle?

DANIEL: Hráli jsme tam pro tamější slovenskou komunitu. Šlo o 47. ročník Heritage Festivalu podpořeném slovenským ministerstvem kultury. Na místě byly tak tři až čtyři tisíce lidí. V USA jde o největší akci svého druhu. 

Byla to pro nás velká pocta. Dva roky zpátky tam vystupoval například i David Koller, který akci zakončoval. Minulý rok zas Lukáš Adamec. A letos jsme to zakončovali my.

Festivalu se zúčastnili také slovenští politici, například ministryně kultury, a diplomaté. A spoustu dalších osobností.

V letadle jsme se třeba seznámili s MC Erikem. Výborný člověk. Když tam začal zpívat ty svoje songy, tak jsme se všichni vrátili do dětských let. Opravdu nostalgie. 

DUŠAN RŮŽIČKA (kytarista a kapelník): V té době se v New Yorku zároveň konal summit OSN. A tak jsme od stejného člověka dostali další nečekanou nabídku – zahrát na soukromé VIP akci na Broadwayi pro slovenskou delegaci. A co víc, taky jsme pak dostali nabídku, abychom zahráli v Carnegie Hall pro Čechy a Slováky. To je pro nás taky velká věc.

Jak moc velcí jsou diplomaté pařmeni?

DUŠAN: Já myslím, že skvělí. Atmosféra byla výborná, lidé se bavili. Dokonce chtěli i písničky na přání. 

DANIEL: Navíc si můžeme říct, že jsme zpívali na Broadwayi. (smích) Protože jsme vylezli ven, Dušan začal hrát na kytaru a já zpívat. 

DUŠAN: Místní si nás u toho dokonce natáčeli. 

Je do budoucna možnost, že si takovou zkušenost zopakujete?

DANIEL: Určitě je. Už teď s Láďou Kulíškem řešíme, že bychom tam letěli znovu na tři týdny až měsíc, jak to bylo v plánu původně. Podle toho původního plánu jsme měli hrát v New Yersey, New Yorku, Chicagu a Atlantě. Pronajali bychom si auto a udělali takový trip, během kterého bychom objeli restaurace pro českou a slovenskou komunitu nebo festivaly.

Jak pracujete s trémou před vystoupením? Byla před vystoupením v New Yorku větší?

DUŠAN: Za mě ne. Já se před vystoupením spíš těším.

DANIEL: Mně zas Dušan říká: „To není možný, ty zpíváš a vystupuješ tak dlouho a stejně máš před každým koncertem trému.“ U mě je je jedno, jestli to je New York nebo něco jiného. Já před koncertem jako první vždycky hledám záchod. (smích)

Jak vnímáte problematiku umělé inteligence v souvislosti s hudební produkcí? Používáte ji při své tvorbě?

DUŠAN: Já jsem zásadně proti. Podle mě je to zabiják kreativity. A taky radosti z té práce. Je to strašně laciné a jednoduché. A hlavně je poznat, že tu písničku udělala umělá inteligence. Protože je to opravdu takové umělé a nemá to duši. 

DANIEL: Já jsem si tam na Dušanovi něco zkoušel. Něco jsem tam zadal a pak mu to pustil. A on hned poznal, že to je AI. Dobrý muzikant to prostě pozná. 

Myslíte si, že je díky internetu dnes snazší prorazit jako hudebník?

DUŠAN: Na jednu stranu ano a na druhou ne. Dřív to bylo jednodušší v tom, že když už se člověkovi povedlo si na ten šoubyznys šáhnout a být tam, tak nikdo nic jiného neposlouchal, protože to posluchačské publikum bylo uzavřené. 

Rádia byla cenzurovaná a lístky se prodávaly. Teď je sice lehčí se někam dostat, ale zároveň se hodně zvedla konkurence. 

Co považujete ve své hudební kariéře za největší výzvu?

DANIEL: Pro mě osobně to byl celý tenhle rok. S klukama jsem se domluvil, že budu manažovat kapelu. Skončil jsem kvůli tomu i v lukrativní práci v Rakousku. 

Teď se chci věnovat kapele a rozjet i nějaký vlastní byznys. Máme v plánu nový song s videoklipem a taky vlastní festival Denwer Fest, který se koná na Farmě Pálava.

Budeme hrát na Pálavském vinobraní, to pro nás bude taková zkouška. Koncert v New Yorku považuju za takové vyvrcholení té výzvy v podobě letošního roku.

DUŠAN: Pro mě osobně ta největší výzva teprve přijde. Myslím si, že ty největší výzvy teprve přijdou. 

Jak dlouho vám zhruba trvá dát dohromady jednu písničku – od nápadu po finalizaci?

DUŠAN: Může to být týden, může to být měsíc. Záleží, jak ta múza přichází. Jak přicházejí nápady.

DANIEL: Spíš záleží na tom, jak dochází zpěvák k tomu kytaristovi, který to skládá. (smích) Občas potřebuje pořádně nakopat do zadku. Někdy potřebuje nakopat i Dušan a dostat šibeniční termín.

DUŠAN: Proto, když dělám písničku, už mu to neoznamuju. 

Máte ještě jednu velkou novinku – dokument.

DANIEL: Ano. S Tomášem Vicanem, což je producent filmu Bobule, o nás budete od dubna natáčet dokument. Natáčení bude trvat rok, kde ukážeme, kam nás to všechno posunulo. 

V prosinci nebo v lednu pak chystáme předprémiéru toho dokumentu v mikulovském kině. 

Tento nápad vznikl vlastně na popud druhých. Když jsme se z Ameriky vrátili, všichni nám říkali, že to prožívali s námi. A že by to chtěli vidět. 

Co byste poradili začínajícím interpretům?

DUŠAN: Věřit vlastním písním. Mít je rád.

DANIEL: Což je někdy těžké. Já třeba nemám rád naší písničku Toužím. (smích)

DUŠAN: Když jsme u té touhy, tak právě ta touha vás musí kopat dopředu. A nesoustředit se jen na cíl, ale bavit se i tou samotnou cestou.

DANIEL: A hlavně věřit. Pak se před vámi ta cesta ukáže.