Jak poznám, že mám talent na psaní? V čem se odlišuje psaní knihy pro děti oproti románu pro dospělé? A jakou cennou radu má Lucie Horniaková pro začínající spisovatele? Nejen to se dozvíte v rozhovoru s autorkou, které nedávno vyšel nový román. 

 

Lucie, jak podle vás člověk pozná, že má literární nadání?

Myslím, že člověk pozná, že má literární nadání, když ho psaní opravdu baví a má potřebu vyjadřovat se slovy. Když má nápady, fantazii a dokáže tím, co napsal, zaujmout ostatní. Takový člověk vnímá velmi do hloubky vše, co v životě zažívá, s čím se setkává a nevidí to jen jako něco, co se stalo, ale jako něco, co se dá přenést do nějakého příběhu.

Jak bych ho pak měl co nejlépe rozvíjet?

Tato otázka úzce souvisí s předchozí. Pokud chce člověk své literární nadání rozvíjet, musí především rozvíjet svou představivost a nápaditost. Bez nápadů totiž není o čem psát. Všechno, co člověk v životě zažívá, s čím se setkává nebo co slyší, může vnímat jako inspiraci – jako materiál, který se jednou může proměnit v příběh.

Důležité je také zajímat se o věci do hloubky. Když člověk nahlíží pod povrch, objevuje souvislosti a detaily, které ho mohou přivést k novým myšlenkám. Právě tato zvídavost často otevírá dveře k tématům a příběhům, které by ho jinak ani nenapadly.

Dá se podle vás psaní naučit, nebo pro něj prostě musíte mít vlohy?

Myslím, že psaní se dá do určité míry naučit – třeba jak správně stavět příběh nebo pracovat s jazykem. S jistotou lze říci, že psaní textu jako takového se dá naučit. Myslím, co se týče stylistiky, gramatiky, používání slov. Ale aby bylo psaní opravdu zajímavé a osobité, člověk musí mít i trochu přirozený cit a fantazii.

Jak to, co sama čtete, ovlivňuje vaše psaní?

To, co čtu, může významně ovlivnit, co budu psát dál. Inspirace ale nemusí přijít jen z literatury. Stejně silně mě dokáže ovlivnit i nějaká skutečná situace, zážitek nebo emoce, kterou prožiji.

Někdy se stane, že při čtení narazím na pasáž, obraz nebo myšlenku, která ve mně okamžitě probudí nápad – a mám pak nutkání ho co nejdřív přenést na papír. Občas se z takového okamžiku zrodí celá dějová linka, která se později stane základem nové knihy nebo námětu pro filmový scénář.

Prožíváte při psaní emoce svých hrdinů? 

Mám ten krásný dar, že příběhy dokážu doslova žít. Začtu-li se do něčeho, nebo zapíšu-li se do něčeho, dokáže mě to natolik vtáhnout, že mám pocit, jako bych tam s těmi postavami byla také. 

Nedávno vám vyšel nový román Sny o Roseby Hall. Co vám práce na této knize přinesla? A jaký je to vlastně pocit, když vám vyjde kniha? Mnoho lidí o tom sní.

Na svůj román jsem opravdu hrdá – nejen proto, že jeho vznik trval dlouho, ale hlavně proto, že jsem do něj vložila kus sebe. Každá stránka pro mě znamená určitou část cesty, emoci, myšlenku. Mám pocit, že se mi podařilo vytvořit příběh, který je nejen napínavý, ale i dojemný a lidský – příběh, v němž se prolíná láska, osud i naděje.

Práce na románu pro mě byla nesmírně krásná a obohacující. Děj se odehrává v Anglii roku 1948 – v době, která byla zcela jiná než ta, v níž žijeme dnes. Aby příběh působil věrohodně, musela jsem se ponořit hluboko do historického kontextu a stát se tak trochu badatelkou té doby i místa. Studovala jsem knihy, dobové články, mapy i drobnosti každodenního života. Možná to zní úsměvně, ale zjišťovala jsem třeba i to, jak dlouho by tehdy člověku trvalo dojít pěšky z jedné londýnské ulice do druhé. Nechtěla jsem dopustit, aby se v příběhu objevila jakákoli nepřesnost.

A pokud jde o samotné pocity – je to zvláštní. Když na rukopisu pracujete tak dlouho, zvyknete si na myšlenku, že jednoho dne snad vyjde v knižní podobě. Ale když ten okamžik skutečně přijde, necítíte nutně to ohromení, jaké zažívají ostatní. Ti, kteří o vašem psaní nevěděli, bývají překvapeni, a i ti, co tušili, jsou často ohromeni, když spatří výsledný rozsah. Autor však vnímá knihu jinak – stránku po stránce, krok za krokem. V podstatě vás nic nepřekvapí, protože jste byli přítomni každému slovu.

O to důležitější je občas si sám připomenout, že je skutečně důvod být na sebe pyšný. Vydaná kniha je totiž nejen výsledkem psaní, ale i měsíců či let studování, oprav, komunikace s redaktory a editory. A když ji nakonec poprvé vezmete do rukou, cítíte obrovskou úlevu. Spadne vám kámen ze srdce – protože víte, že všechno to úsilí, nejistota i čekání měly smysl.

Jste milovnicí tvorby Agathy Christie. Co přesně vás na jejích románech tak imponuje?

Agatha Christie měla nesmírný cit pro vykreslování charakterů postav. Ale to, co mě na ní vždy naprosto fascinovalo, je to, jak dokonale dokázala pokaždé vystavět zápletku. Všechno do sebe nakonec zapadne, i když se to zpočátku zdá nemožné. Líbí se mi také její důraz na logiku a to, že čtenář má pocit, že by mohl přijít na řešení sám – jen kdyby si všiml všech detailů.

Nyní pracujete na dětské knize. Jak se liší práce na knize pro děti oproti tvorbě pro dospělé?

Psaní pro děti je jiné hlavně v tom, že musíte myslet na jejich způsob vnímání. Děti mají bujnou fantazii, ale také potřebují, aby příběh měl jasný smysl a tempo. Nemůžete se schovat za složitá slova nebo dlouhé popisy. Musíte psát jednoduše, ale ne hloupě. Každá věta musí mít energii, rytmus a představivost.
 Zároveň je to krásné v tom, že můžete svět znovu vidět očima dítěte – plný barev, otázek a malých zázraků.

Jakou radu byste dala začínajícím autorům, kteří dokončili svůj první rukopis, a teď je čeká obvolávání nakladatelství. Čemu se vyvarovat a co naopak udělat?

Nevzdávejte se. Psát znamená mít trpělivost, odvahu a odhodlání jít si za svým i ve chvílích, kdy se zdá, že to nikam nevede. Když pošlete svůj rukopis do nakladatelství, může se stát, že ho jedno odmítne s tím, že má uzavřený ediční plán, jiné proto, že se jim žánrově nehodí do jejich koncepce, a třetí třeba proto, že redaktorovi nepřipadá dost přesvědčivý.

Takové odmítnutí ale neznamená, že váš text nemá hodnotu. Každý čte jinak, každý vnímá příběh po svém. To, co se jednomu nezdá, může jiného zaujmout. Proto posílejte rukopis dál, hledejte správné místo a nenechte se odradit. Někde tam venku může být člověk, který v tom, co jste napsali, uvidí přesně ten potenciál, který jste do toho vložili.

A když už se vydání blíží, nebo dostanete zpětnou vazbu od mentora či redaktora, zkuste ji brát s nadhledem. Posudky nejsou útok, ale pomocná ruka – pohled zvenčí, který vám může otevřít nové možnosti a posunout text o krok dál. Každý autor potřebuje odstup, a dobrý redaktor ho může poskytnout.

Psaní a vydávání knihy je proces, který trvá. Chvílemi se vleče, jindy letí. Ale všechno to úsilí, čekání a drobné úpravy nakonec stojí za to – za ten pocit, když držíte v rukou hotovou knihu, která vznikla z vašich myšlenek, představ a snů.

Kam byste se chtěla ve své literární činnosti posouvat?

Určitě bych chtěla víc proniknout do světa filmové tvorby. Mám několik nápadů, které by mohly posloužit jak pro knihu, tak pro filmový či seriálový scénář. Po dokončení každého díla si ale vždy dopřeju krátkou pauzu od psaní – a právě během ní se mi často vrací kreativita a nové nápady. Kdo ví, jaké myšlenky a příběhy se mi objeví, až si dopřeju odpočinek.


Zdroj: autorský text