Dnešním pondělím si připomínáme 64. výročí událostí ze 17. listopadu 1989. Den, který začal jako připomínka a poklidná manifestace událostí, jež se staly před padesáti lety, skončil jako projev odporu proti tehdejšímu režimu a započal jeho pád. Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva nám připomíná, že svoboda není samozřejmostí. Může stát mnoho úsilí, ba dokonce i životů, si ji vybojovat. Jedná se o jeden z nejdůležitějších dnů historie naší republiky, který v sobě nese dva velké milníky.
Oba tyto milníky na sebe navazují, jelikož události ze 17. listopadu 1989 navazovaly na 17. listopad 1939. Tehdy studenti vešli do ulic, aby projevili nesouhlas s nacistickou okupací, a stejně tak poté vyšli do ulic roku 1989. Ve stejný den, jen padesát let od sebe. Původně měl být den pouze připomínkou událostí z roku 1939, které vedly ke smrti desítek studentů a represím vůči vysokým školám. Komunistický režim však na celou situaci nahlížel jinak a při prvních náznacích demonstrativního charakteru proti účastníkům tvrdě zasáhl. Obdobně jako padesát let předtím jeho totalitní předchůdce.
Den boje za svobodu a demokracii
Před samotným pražským 17. listopadem se ještě podívejme do vedlejšího státu. Předchozího večera v slovenském hlavním městě Bratislavě totiž začíná demonstrace. Je iniciována slovenským studentstvem a pod přísným zákazem komunistického režimu. I přes zákaz a různé možné problémy z něj pramenící se demonstrace rychle rozrostla a asi ke dvoustovce vysokoškolských studentů se přidávají rovněž středoškolští studenti z tehdejšího tamního Gymnázia Alexandra Markuša. Rozrůstající se dav postupně projde městem a zdrží se na pietních místech. Kupříkladu na Vajanského nábreží, kde si připomenou smrt studentky z roku 1968. Ta byla zastřelena při takzvaném „osvobozování vojsky Varšavské smlouvy“. Celý pochod pak končí před tamním ministerstvem školství, kde se studenti nejprve setkávají s příslušníky StB a hrozí eskalace. Při příchodu ministra školství se však situace uklidní a studenti vznesou své požadavky, které odvysílá státní televize. Zde nastává prolomení mlčení i ze strany tehdy striktně kontrolovaných médií a nespokojenost se dostává do širšího povědomí společnosti. Demonstrace nakonec končí bez jakékoliv újmy na zdraví a přísnějších represí vůči zúčastněným studentům.
Praha 1989
To se nedá už bohužel říct o nadcházejícím dni a událostech v Praze. Studenti se v poledních hodinách scházejí na pražském Albertově, aby uctili památku Jana Opletala a společně si připomněli Den studentstva. Okolo čtvrté hodiny odpolední se na místě nachází přibližně 600 lidí a za zpěvu neoficiální studentské hymny Gaudeamus igitur vystupuje Martin Klíma z uskupení nezávislých studentů. „Přátelé! Dnes vzpomínáme našich předchůdců, kteří neváhali nasadit svůj život při obraně práv, která považovali za nezadatelná,“ otevírá toho dne Klíma svůj proslov. Nadšený dav pak dále vybízí k uvědomění a nabádá k reformě společnosti. Poté byli účastníci vyzváni, aby společně odešli k hrobu Karla Hynka Máchy. Tam nakonec došlo na 10 000 lidí a po šesté hodině skončilo oficiální a komunisty povolené dění pořádané spolkem Stuha. V tuhle chvíli se ještě jedná o pietní akci povolenou Komunistickou stranou jakožto vzpomínka na události roku 1939.
Poté však nastává takzvaná organizace davem. Přes deset tisíc lidí odchází z Vyšehradu bez formálního vedení. Spolek Stuha sice pracoval s tím, že demonstrace bude pokračovat také ve večerních hodinách a přesune se k centru města, kam měli zákaz. Oficiálně však touto dobou spolek demonstraci již nezaštiťoval. Dav se pak později centralizuje do menších skupinek a Státní bezpečnost se proti nim chystá zakročit. První střet demonstrujících a pořádkových sil nastává před sedmou hodinou na Vyšehradské ulici. Zde se pokusily bezpečnostní složky zatarasit průchod ulicí. Skrze vypuklou paniku a tlačenice byl však kordon prolomen a demonstranti pokračovali dále. Po sedmé hodině tak přichází rozkaz, který určil budoucí vývoj situace. Ten zněl, že se má dav na vhodném místě zablokovat. Vysílačkami Veřejné bezpečnosti se touto dobou nese mapování, kde se skupiny nacházejí a kam směřují. „Čelo průvodu je u Národního divadla, těsně před křižovatkou,“ ozývá se z jedné z nich. Po neúspěšné blokaci Mostu 1. máje, kterému se demonstrující vyhnuli, nastává zlom. Národní třída v prostoru Perštýna je opět blokována a čelo skupiny demonstrujících usedá před blokádu s heslem „Máme holé ruce“. Dav čítá asi kolem 5 až 10 tisíc demonstrujících a postupně je obklopován StB ze všech stran. Touto dobou se ještě početné skupiny snaží opustit Václavské náměstí, jak zaznívá z vysílaček Veřejné bezpečnosti: „Čelo davu se otočilo a má snahu snad jít nazpátek,“ nebo kupříkladu: „Teď se uvolnil kus zhruba tak 200 lidí a jde proti pořádkové jednotce.“ Demonstrantům je v tuto dobu ještě částečně povolen odchod jednotlivě přes koridory. To se však mění ve čtvrt na devět. Je znemožněn odchod a Státní bezpečnost ve spolupráci s Pohotovostním plukem Veřejné bezpečnosti neprodyšně uzavírá a postupně zmenšuje prostor, ve kterém se nacházejí demonstrující.
Z vysílačky skupiny pod krytím „Šero 900“ se ozývá: „Jakmile dáte pokyn k zákroku, tak provedeme.“ Poté situace v mžiku eskaluje. Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti a Odbor zvláštního určení (tzv. červené barety) se staví proti demonstrujícím a za pomoci obušků je začíná surově bít. Celý tento postup je veden za jediným cílem – potlačit a rozpustit demonstraci. Problémem však bylo, že jediné únikové cesty vedly přes uličky, kde na demonstranty čekali příslušníci pořádkových sil, a ti, co těmito cestami opouštěli shromáždění, zde byli opět biti. Nastalý chaos končí kolem půl desáté. Někteří z účastníků demonstrace jsou okamžitě zatčeni a převezeni do vězení, jiní směřují do nemocnic. Lékařská komise později uvedla, že toho dne mělo být zraněno skoro 600 lidí.
Celá tato událost podnítila snahy o revoluci. Část studentů, kterým se podařilo uprchnout, zamířila do Národního divadla, kde se setkala s herci a začala s nimi jednat o stávce. To dalo také silný podnět ke vzniku Občanského fóra. Politické hnutí, založené pouhé 2 dny po událostech 17. listopadu, na ně rovněž reagovalo. Věci se tak daly do pohybu a Sametová revoluce naplno získala svou podobu a nabrala jasný směr. Herci a studenti šířili informace o událostech z Václavského náměstí a vybízeli lid, aby se dal na odpor proti režimu. To ústilo v řadu demonstrací ve větších i menších městech, až se nakonec uskutečnila generální stávka 27. 11. 1989, které se zúčastnilo 75 % tehdejších obyvatel Československa.
Tento den tak dal do pohybu celé novodobé formování České republiky.
Záznamy z vysílaček-archiv ČT
